Neprobádané vody: Jak zvládat nechtěnou pozornost v práci

Když jsem poprvé potkala Jakuba, nového marketingového analytika v naší firmě v Praze, byla jsem optimistická. Zdál se být nadšený pro učení a přinesl do našeho týmu nový pohled. Brzy však jeho chování začalo být nepříjemné. Začalo to zdánlivě nevinnými poznámkami o mém vzhledu. „Vždycky vypadáš tak upraveně,“ říkal, nebo „Ta barva ti opravdu sluší.“ Nejprve jsem to brala jako přátelské komplimenty, ale brzy se staly častějšími a osobnějšími.

Jedno odpoledne, když jsme odcházeli z týmové schůzky, mě Jakub dohnal na chodbě. „Ahoj, Anno,“ řekl, „myslel jsem, že bychom si mohli někdy po práci zajít na drink. Rád bych tě lépe poznal i mimo kancelář.“ Jeho tón byl nenucený, ale něco v jeho pohledu mi způsobilo nepříjemný pocit. Zdvořile jsem odmítla s odkazem na nabitý program a doufala, že to tím skončí.

Bohužel neskončilo. V následujících týdnech se Jakubovy poznámky staly vtíravějšími. Začal se ptát na mé plány na víkend a zda s někým chodím. Pokaždé jsem se snažila vrátit rozhovor k pracovním tématům, ale zdálo se, že ho to neodradilo. Jeho vytrvalost byla znepokojující a začala jsem se našich interakcí obávat.

Svěřila jsem se blízké kolegyni Evě, která mi navrhla, abych promluvila s naším oddělením lidských zdrojů. „Je důležité nastavit hranice,“ radila mi. „Neměla bys se v práci cítit nepříjemně.“ Věděla jsem, že má pravdu, ale váhala jsem. Jakub byl nový a nechtěla jsem vytvářet napětí nebo být považována za přehnaně reagující.

Jedno páteční odpoledne, když jsem se balila k odchodu z kanceláře, Jakub přišel k mému stolu. „Ahoj, Anno,“ řekl s úsměvem, „několik z nás jde do toho nového baru v centru. Měla bys jít s námi.“ Tentokrát byla jeho pozvánka naléhavější a cítila jsem se zahnaná do kouta. Zamumlala jsem výmluvu o jiných plánech a rychle odešla.

Ten víkend jsem se nemohla zbavit pocitu neklidu. Uvědomila jsem si, že vyhýbání se situaci není řešení. V pondělí ráno jsem se rozhodla řídit Evinu radu a domluvila si schůzku s HR. Situaci jsem popsala co nejobjektivněji a zdůraznila, že i když oceňuji Jakubovo nadšení pro týmové aktivity, jeho chování mi bylo nepříjemné.

Zástupce HR mě pozorně vyslechl a ujistil mě, že situaci diskrétně vyřeší. Jak dny plynuly, Jakubovo chování ke mně se změnilo. Stal se chladným a odtažitým, přestal navazovat oční kontakt během schůzek nebo mě zdravit na chodbě. Bylo jasné, že s ním mluvili.

I když nechtěná pozornost ustala, atmosféra v práci se změnila. Cítila jsem se izolovaná a úzkostlivá z možných reakcí ostatních kolegů, kteří o situaci mohli slyšet. Můj pracovní výkon začal trpět v důsledku stresu.

S odstupem času jsem si uvědomila, že i když bylo řešení problému nezbytné pro můj klid, mělo to svou cenu. Profesionální prostředí, které jsem si kdysi užívala, nyní působilo napjatě a nepříjemně. Navigace v nechtěné pozornosti na pracovišti se ukázala být náročnější, než jsem očekávala, a zanechala mě přemýšlet o tom, jak znovu vybudovat pocit normálnosti v mém pracovním prostředí.