Dva důchodci v sedmdesátce se rozhodli sdílet dům a otevřít penzion. Tady je, co se stalo

V tichém městečku Lipnice, zasazeném mezi zvlněné kopce a klidná jezera, se dvě celoživotní přítelkyně, Marie a Helena, ocitly na rozcestí. Obě ve svých raných sedmdesátkách strávily desetiletí samostatným životem poté, co jejich děti dospěly a odstěhovaly se. S manžely dávno pryč, ať už rozvodem nebo úmrtím, často nacházely útěchu ve vzájemné společnosti.

Jedno slunečné odpoledne u čaje Marie navrhla myšlenku, která jí už nějakou dobu ležela v hlavě. „Proč nekoupíme starý kouzelný dům a neuděláme z něj penzion?“ navrhla s jiskrou v očích. Helena, vždy připravená na dobrodružství, nadšeně souhlasila. Představovaly si život plný zajímavých hostů, sdíleného smíchu a radosti z provozování malého podniku společně.

Po měsících hledání našly dokonalý viktoriánský dům na okraji města. Byl útulný, s dostatečným počtem pokojů pro hosty, aniž by je zahltil. Spojily své úspory a vzaly si malou půjčku na koupi. Dům potřeboval nějaké opravy, ale to je neodradilo. Strávily týdny malováním stěn, renovací nábytku a sázením květin v zahradě.

Když se připravovaly otevřít dveře, cítily pocit úspěchu a očekávání. První týdny byly slibné; hosté přicházeli a odcházeli, zanechávajíce pozitivní recenze a povzbudivá slova. Marie a Helena se těšily ze společnosti cestovatelů ze všech koutů světa, sdílely příběhy u snídaně a poznávaly různé kultury.

Jak však měsíce plynuly, počáteční nadšení začalo opadat. Realita provozování penzionu se ukázala být náročnější, než si představovaly. Neustálé uklízení, vaření a údržba si vybíraly daň na jejich energii. Začaly se hádat kvůli maličkostem—Helenina tendence převařit vejce nebo Mariina potřeba neustále přestavovat nábytek.

Finančně na tom byly také špatně. Příjmy z penzionu sotva pokrývaly jejich výdaje, natož aby jim poskytly pohodlný životní styl, o kterém snily. Nečekané opravy se objevovaly často—děravá střecha tady, rozbitý kotel tam—vyčerpávající jejich úspory rychleji, než je mohly doplnit.

Stres začal ovlivňovat jejich zdraví. Helena dostala artritidu do rukou, což jí ztěžovalo zvládání každodenních úkolů. Mariin krevní tlak stoupal, jak se obávala o jejich ubývající finance. Přátelství, které bylo kdysi jejich oporou, začalo pod tíhou sdílených břemen slábnout.

Jednoho obzvlášť krutého zimního večera, po dlouhém dni plném náročných hostů a rozbitého topení, seděly v tlumeně osvětlené kuchyni a popíjely vlažný čaj. „Nevím, jestli tohle ještě zvládnu,“ přiznala Helena s únavou v hlase.

Marie mlčky přikývla, oči plné slz. Obě věděly, že jejich sen se proměnil v noční můru, ze které nebylo snadné uniknout. Prodej domu by znamenal přiznat porážku a ztratit to málo, co jim zbylo.

S příchodem jara se rozhodly penzion zavřít. Prodaly dům se ztrátou a přestěhovaly se do samostatných bytů ve městě. I když zůstaly přítelkyněmi, zkušenost zanechala na jejich vztahu stopu.

Na závěr Marie a Helena zjistily, že někdy sny nedopadnou podle plánu a že i ta nejsilnější přátelství mohou být vystavena zkoušce nečekanými životními výzvami.