Matčina oběť: Příběh Lindy, která ztratila sama sebe

„Mami, proč jsi zase přišla pozdě?“ ozvalo se z chodby, sotva jsem otevřela dveře bytu. Hlas mé dcery Aničky byl plný výčitek a já cítila, jak mi v hrudi narůstá tíha. Bylo už po osmé večer, venku tma a já se vracela z druhé směny v supermarketu. „Promiň, zlato, šéf mě dneska nepustil dřív,“ vydechla jsem a snažila se usmát. Ale v očích mých dětí jsem viděla jen zklamání.

Nikdy jsem si nemyslela, že skončím takhle. Ještě před dvěma lety jsme žili v rodinném domku v Berouně, s manželem Petrem a našimi dvěma dětmi – Aničkou a Tomášem. Petr byl vždycky ten silný, rozhodný, já spíš tichá a opatrná. Když mi oznámil, že má jinou, svět se mi rozpadl pod rukama. „Linda, já už takhle nemůžu. Chci být šťastný,“ řekl tehdy klidně, jako by šlo o nákupní seznam. V tu chvíli jsem věděla, že všechno bude jinak.

Rozvod byl rychlý a chladný. Petr odešel k nové partnerce do Prahy a já zůstala sama s dětmi v malém bytě na sídlišti. Najednou jsem musela řešit věci, o kterých jsem dřív neměla ani tušení – účty, nájem, školní potřeby, obědy ve školní jídelně. První týdny jsem brečela každou noc do polštáře, ale před dětmi jsem se snažila být silná. „Nebojte se, všechno zvládneme,“ opakovala jsem jim dokola.

Práci jsem našla rychle – prodavačka v supermarketu na Smíchově. Směny byly dlouhé, peněz málo, ale aspoň něco. Každý den jsem vstávala ve čtyři ráno, abych stihla první autobus. Děti jsem nechávala samotné doma s miskou cereálií a lístečkem na stole: „Miluju vás! Mamka.“

Brzy se začaly objevovat první problémy. Tomáš začal nosit špatné známky a učitelka mi volala, že je ve škole uzavřený a smutný. Anička se mnou přestala mluvit o svých pocitech úplně. Jednou večer jsem ji slyšela plakat za zavřenými dveřmi pokoje. „Aničko, co se děje?“ ptala jsem se opatrně. „Nic… Jen chci tátu,“ zašeptala.

S Petrem jsme se hádali přes SMS o alimenty i o víkendy s dětmi. On měl nový život, novou rodinu – my jsme pro něj byli jen povinností. „Linda, musíš být rozumná,“ psal mi často. Ale jak mám být rozumná, když mám pocit, že se mi všechno hroutí?

Jednoho dne přišla Anička domů s modřinou na ruce. „Co se stalo?“ vyhrkla jsem vyděšeně. „Nic… Kluci ve škole mě shodili ze schodů,“ zamumlala a utekla do pokoje. V tu chvíli jsem si uvědomila, že nejsem doma dost často na to, abych věděla, co se děje v jejich životech.

Začala jsem přemýšlet o změně práce, ale kde jinde bych našla něco s vyšším platem? Večer jsem seděla u kuchyňského stolu s hlavou v dlaních a přemýšlela, jestli to všechno má vůbec smysl. „Mami, proč jsi pořád smutná?“ zeptal se mě Tomáš jednou tiše. „Nejsem smutná… jen unavená,“ zalhala jsem.

Jednou v noci jsem nemohla spát a procházela staré fotky na mobilu – usměvavá rodina na výletě v Českém ráji, děti na kolech u Berounky… Slzy mi tekly po tváři a já si přála vrátit čas.

Začala jsem být podrážděná a hádavá i doma. Každá maličkost mě dokázala vytočit – neuklizené boty v předsíni, rozlitý džus na stole… „Proč mi nikdy nepomůžete? Myslíte si snad, že všechno zvládnu sama?“ křičela jsem jednou večer na děti. Tomáš se rozplakal a Anička mě jen mlčky pozorovala s nenávistí v očích.

Jednoho dne přišla sociální pracovnice – někdo ze sousedů si stěžoval na křik z našeho bytu. Cítila jsem se ponížená a bezmocná. „Paní Novotná, potřebujete pomoc?“ ptala se mě laskavě. Já jen kývla a rozbrečela se.

Začala jsem chodit na skupinová setkání pro samoživitelky v komunitním centru na Jižním Městě. Poprvé po dlouhé době jsem měla pocit, že mě někdo chápe. Sdílely jsme své příběhy – každá jiný, ale všechny stejně bolestivé.

Doma jsem se snažila být trpělivější a víc naslouchat dětem. Ale škody už byly napáchány – Anička si našla partu kamarádů a domů chodila čím dál později. Tomáš trávil hodiny u počítače a odmítal se mnou mluvit.

Jednoho večera přišla Anička domů opilá. „Kde jsi byla?“ ptala jsem se zoufale. „Je mi to jedno! Stejně tě nikdy nezajímám!“ křičela na mě a zabouchla dveře pokoje.

Seděla jsem v kuchyni a dívala se do prázdna. Tolik let jsem bojovala za to, abychom měli střechu nad hlavou a jídlo na stole… A přesto mám pocit, že jsem selhala jako matka.

Dnes je to už rok od našeho rozvodu. Děti jsou větší a já pracuji na poloviční úvazek jako asistentka v kanceláři – peněz je ještě méně, ale aspoň mám víc času být doma.

Někdy přemýšlím: Udělala bych něco jinak? Měla jsem radši zůstat s Petrem kvůli dětem? Nebo byla moje oběť zbytečná? Možná mi odpovíte vy… Má vůbec smysl obětovat všechno pro rodinu, když tím ztratíme sami sebe?