Lekce Tomáše: Cena nevráceného času

„Proč jsi zase přišel pozdě? Víš vůbec, kolik je hodin?“ slyším mámin hlas, když vcházím do bytu. Je pátek večer, venku prší a já mám v hlavě zmatek. „Promiň, mami, zdržel jsem se s Martinem,“ odpovídám unaveně a zoufale se snažím setřást pocit viny. Vím, že jsem slíbil přijít dřív. Vím, že máma čekala s večeří. Ale Martin mě zase potřeboval.

Martin je můj nejlepší kamarád už od základky. Vždycky měl problémy – s holkama, s rodiči, se školou. A já byl ten, kdo mu naslouchal. Ten, kdo seděl s ním na lavičce před panelákem a poslouchal jeho stížnosti na svět. Ten, kdo mu půjčoval peníze, když neměl na oběd. Ten, kdo mu pomáhal s úkoly, když už to chtěl vzdát. Jenže poslední dobou mám pocit, že jsem pro něj jen výplň času mezi jeho vlastními plány.

„Tomáši, ty jsi zase všechno obětoval kvůli někomu jinému,“ povzdechne si máma a já vím, že má pravdu. Ale co mám dělat? Nechat kamaráda ve štychu? „On by to pro tebe neudělal,“ dodá tiše a já cítím bodnutí u srdce.

Další den ráno mi zvoní telefon. Je to Martin. „Hele, kámo, potřebuju pomoct s autem. Zase mi nejde nastartovat. Přijedeš?“ Je sobota, měl jsem jet s tátou na chalupu. Ale místo toho stojím v dešti na parkovišti a snažím se rozumět motoru staré felicie. Martin mezitím telefonuje s nějakou holkou a sotva mě vnímá.

Večer sedím doma a přemýšlím. Proč mám pocit, že dávám víc, než dostávám? Proč se vždycky přizpůsobuju ostatním? Vzpomínám na dětství – na to, jak jsem se snažil být dokonalý syn, aby máma nebyla smutná po tátově odchodu. Jak jsem pomáhal sestře s učením, i když jsem měl vlastní problémy. Jak jsem nikdy neřekl ne.

V neděli slavíme babiččiny narozeniny. Celá rodina je pohromadě – sestra Petra se svým přítelem Lukášem, máma, babička i strýc Jirka. Povídáme si o všem možném a já si všímám, jak Petra dokáže říct „ne“. Když jí máma nabídne další kus dortu, usměje se a odmítne. Když ji strýc poprosí o pomoc s počítačem, řekne: „Zítra mám zkoušku, dneska to nezvládnu.“ A nikdo se na ni nezlobí.

Po oslavě jdu za Petrou na balkon. „Jak to děláš? Jak dokážeš říct ne?“ ptám se tiše. Petra se na mě podívá a chvíli mlčí. „Víš, Tomáši, taky jsem se to musela naučit. Ale když pořád říkáš ano ostatním, říkáš ne sám sobě.“

Ta věta mi zní v hlavě ještě dlouho poté. V pondělí ráno mi Martin píše: „Hele, dneska potřebuju odvoz do práce.“ Dívám se na zprávu a poprvé v životě váhám. Mám vlastní plány – slíbil jsem mámě pomoct s nákupem a večer chci jít běhat. Srdce mi buší až v krku. Odpovím: „Dneska nemůžu.“

Martin mi už neodepíše.

Celý den mám špatné svědomí. Bojím se, že přijdu o kamaráda. Ale večer cítím zvláštní úlevu – poprvé jsem dal přednost sobě. Máma si toho všimne: „Jsi dneska nějaký jiný.“ Usměju se: „Možná jsem konečně pochopil něco důležitého.“

Další dny jsou zvláštní. Martin mi volá méně a méně. Zjišťuju, že naše přátelství stálo hlavně na mé ochotě být vždycky k dispozici. Když přestanu být tím zachráncem, zůstane ticho.

Jednou večer sedím sám v pokoji a přemýšlím o všem, co jsem za poslední roky obětoval – čas s rodinou, vlastní koníčky, sny i vztahy kvůli lidem, kteří by pro mě neudělali totéž. Bolí to. Ale zároveň cítím zvláštní svobodu.

Začínám trávit víc času s Petrou a Lukášem. Jdeme spolu na výlet do Českého ráje a já si uvědomuju, jak moc mi chyběla opravdová blízkost – ne ta jednostranná závislost jako s Martinem, ale vzájemné sdílení radosti i starostí.

Jednoho dne potkám Martina ve městě. Je nervózní a vyhýbá se mi pohledem. „Hele… promiň za ty věci,“ zamumlá nakonec. „Měl jsem pocit, že tu budeš vždycky.“ Chvíli mlčím a pak řeknu: „Já taky.“

Odcházím domů a cítím smutek i úlevu zároveň. Možná jsme oba potřebovali tuhle lekci – já abych pochopil svou hodnotu a on aby zjistil, že každý vztah má své hranice.

Dnes už vím, že čas je to nejcennější, co máme. A že není slabost říct ne těm, kteří si ho neváží.

Někdy přemýšlím: Kolik času jsme ochotni obětovat lidem, kteří by pro nás neudělali totéž? A kdy konečně začneme žít svůj vlastní život místo toho cizího?