Ultimátum v domě po babičce: Zůstat, nebo odejít?

„Jestli si myslíš, že tady budeš žít zadarmo a ještě si sem přivedeš další dítě, tak se pleteš, Kateřino!“ Mámin hlas se rozléhal kuchyní, kde ještě voněla káva a na stole ležely drobky od včerejšího koláče. Stála jsem tam, ruce sevřené v pěst, a cítila, jak mi hoří tváře studem i vztekem. Tomáš seděl vedle mě a mlčel. Věděl, že tohle je můj boj.

„Mami, vždyť jsme ti říkali, že chceme větší rodinu. Dům po babičce je velký, vždyť tu žila sama posledních deset let…“ pokoušela jsem se o klidný tón, ale hlas se mi třásl.

Máma se zasmála tím svým tvrdým smíchem. „Velký? A kdo to bude platit? Elektřinu, vodu, opravy? Myslíš si, že to všechno spadne z nebe? Nebo že ti to Tomášův plat pokryje? A co když přijde další dítě? To už tu budete bydlet čtyři?“

Tomáš se nadechl. „Paní Novotná, já pracuju na dvě směny. Snažíme se šetřit, abychom si mohli jednou koupit vlastní byt. Ale teď…“

„Teď jste tady a já mám pocit, že mě z toho domu vytlačujete! To byl dům mojí mámy! Já jsem tu vyrůstala!“ přerušila ho máma a já viděla v jejích očích slzy. Najednou už nebyla ta tvrdá žena, ale malá holka, která přišla o domov.

Vzpomněla jsem si na dětství. Jak jsem babičce pomáhala s pečením vánočky, jak jsme s bratrancem Petrem hráli na schovávanou v zahradě. Po babiččině smrti zůstal dům prázdný. Máma do něj chodila jen zalévat kytky a občas si sednout do obýváku a vzpomínat.

Když jsme s Tomášem zjistili, že čekáme druhé dítě, přišlo nám logické se sem nastěhovat. Byt 2+kk na sídlišti byl malý a drahý. Máma souhlasila – tehdy. Teď ale všechno změnila.

„Chci jasně slyšet: buď mi budete každý měsíc platit nájem jako cizí lidi, nebo si najděte něco jiného,“ řekla máma a odešla do ložnice. Dveře za ní hlasitě zapadly.

Seděli jsme s Tomášem v tichu. Venku začalo pršet. Kapky bubnovaly na parapet a já měla pocit, že se mi hroutí svět.

„Co budeme dělat?“ zeptal se tiše Tomáš.

„Nevím…“ šeptla jsem. „Nemáme kam jít. Na byt nemáme peníze a tady… tady jsme doma.“

Ten večer jsem nemohla spát. Převalovala jsem se v posteli a hlavou mi běžely vzpomínky na babičku. Jak by to řešila ona? Byla vždycky laskavá, ale uměla být i tvrdá. Máma je po ní – jenže někde cestou ztratila tu laskavost.

Ráno jsem šla za mámou do kuchyně. Seděla u stolu, před sebou hrnek čaje a oči zarudlé od pláče.

„Mami… proč jsi taková?“ zeptala jsem se tiše.

Zvedla ke mně pohled. „Protože mám strach, Kačko. Bojím se, že přijdu o všechno. O dům, o tebe… o rodinu.“

Sedla jsem si naproti ní. „Ale vždyť jsme rodina! Chceme tu být spolu. Chceme ti pomoct s domem, s náklady… Jen potřebujeme trochu času.“

Máma mlčela dlouho. Pak řekla: „Dám vám měsíc. Pokud nezačnete platit nájem jako ostatní, budete muset odejít.“

Ten měsíc byl nejdelší v mém životě. S Tomášem jsme počítali každou korunu. Volali jsme do banky kvůli hypotéce – smáli se nám do telefonu. Hledali jsme podnájem – všude draho nebo špína.

Začala jsem chodit na brigády po večerech – uklízela jsem kanceláře v centru Prahy. Tomáš bral přesčasy v továrně. Byli jsme unavení, podráždění, hádali jsme se kvůli maličkostem.

Jednou večer jsem našla Tomáše sedět potmě v kuchyni.

„Kačko… co když to nezvládneme?“ zeptal se zlomeně.

Objala jsem ho a oba jsme plakali.

Den před vypršením ultimáta jsme seděli s mámou u stolu. Přinesli jsme jí všechny účtenky a výplatní pásky.

„Mami… můžeme ti platit tolikhle,“ ukázala jsem částku sotva poloviční oproti tomu, co chtěla.

Máma chvíli mlčela. Pak řekla: „Dobře. Ale chci vidět snahu každý měsíc.“

Bylo to vítězství? Nebo jen odklad konce?

Od té doby je mezi námi napětí. Každý měsíc počítáme peníze a bojíme se dalšího ultimáta.

Někdy přemýšlím: Je rodina opravdu to nejdůležitější? Nebo nás právě rodina dokáže nejvíc zranit?

Co byste udělali vy na mém místě? Má smysl bojovat za domov za každou cenu?