Vdala jsem se za muže o dvacet let staršího: Příběh o lásce, ztrátě a nalezení sebe sama

„Tohle není život pro tebe, Aničko!“ křičela na mě máma přes kuchyňský stůl, zatímco já jsem se snažila zadržet slzy. „Je ti osmnáct a on je skoro jako tvůj táta!“ Její hlas se třásl vztekem i strachem. V tu chvíli jsem měla pocit, že mi nikdo nerozumí. Tomáš seděl vedle mě, klidný a sebejistý, s rukou položenou na mé dlani. „Paní Novotná, Anička je dospělá. Vím, co dělám,“ řekl tiše, ale pevně. Máma jen zavrtěla hlavou a odešla do ložnice.

Ten den jsem si sbalila pár věcí a odešla s Tomášem do jeho bytu na Vinohradech. Byl to krásný starý byt s vysokými stropy a knihovnou plnou svazků, které voněly po dřevě a prachu. Tomáš byl učitel na gymnáziu, měl přehled o světě a já jsem se vedle něj cítila jako někdo výjimečný. Večer jsme seděli na balkoně, pili červené víno a on mi vyprávěl o svých cestách po Evropě. „S tebou začínám nový život,“ šeptal mi do vlasů.

První měsíce byly jako sen. Tomáš mi pomáhal s přípravou na maturitu, podporoval mě v rozhodnutí jít na vysokou školu. Když jsem byla přijata na filozofii na Karlovu univerzitu, koupil mi nový notebook a uspořádal malou oslavu jen pro nás dva. „Jsem na tebe pyšný,“ říkal často. Cítila jsem se v bezpečí, milovaná a chráněná.

Jenže časem se začaly objevovat první trhliny. Zatímco já jsem chtěla chodit s kamarádkami do kina nebo na koncerty, Tomáš už na to neměl energii ani chuť. „Tohle už mám dávno za sebou,“ smál se shovívavě. „Radši si přečtu knížku nebo si pustím dokument.“ Snažila jsem se ho přesvědčit, aby šel alespoň jednou za měsíc někam se mnou, ale většinou odmítal.

Moje kamarádky ze školy měly kluky v mém věku. Když jsme spolu seděly v kavárně na Národní třídě, smály se historkám ze studentských kolejí a plánovaly letní festivaly. Já jsem jim záviděla jejich bezstarostnost. „Aničko, není ti s ním smutno?“ ptala se jednou Martina opatrně. „Není to spíš jako žít s tátou?“ Zasmála jsem se tomu, ale uvnitř mě to bodlo.

Tomáš byl stále pozorný a laskavý, ale začal být i majetnický. „Proč musíš být pořád s těmi holkami? Nestačím ti já?“ ptal se často. Když jsem přišla domů později než obvykle, tvářil se uraženě nebo mlčel celé hodiny. Jednou jsem našla v jeho mobilu zprávy od jeho bývalé ženy. „Jen si píšeme o dětech,“ vysvětloval mi. Ale já jsem poprvé pocítila žárlivost a nejistotu.

Roky plynuly a já jsem dokončila školu. Tomáš chtěl dítě, já ještě ne. „Máš čas,“ říkala mi máma do telefonu. „Neztrácej sama sebe.“ Ale Tomáš naléhal: „Už nejsem nejmladší, Aničko. Chci rodinu.“ Cítila jsem tlak ze všech stran – od něj, od rodiny i od společnosti.

Jednoho dne jsme se pohádali kvůli mé práci v knihkupectví. „Tohle není práce pro vysokoškolačku,“ řekl pohrdavě. „Měla bys dělat něco pořádného.“ Poprvé jsem na něj zvýšila hlas: „A co když chci být prostě šťastná?“ Odešel z bytu a vrátil se až nad ránem.

Začala jsem si všímat, jak moc jsme každý jinde. On řešil zdravotní problémy, já chtěla jet s kamarádkami do Berlína na výstavu. On plánoval klidné víkendy na chalupě u Berouna, já toužila po dobrodružstvích. Přestali jsme si rozumět i v posteli – on byl unavený, já plná energie.

Jednoho večera přišla máma na návštěvu. Seděly jsme spolu v kuchyni a ona mi položila ruku na rameno: „Aničko, jsi šťastná?“ Rozplakala jsem se jí do dlaní. V tu chvíli jsem pochopila, že žiju život někoho jiného.

Rozvod byl bolestivý a plný výčitek z obou stran. Tomáš mi vyčítal nevděčnost, já jemu nedostatek pochopení pro mé sny. Po letech jsem se odstěhovala do malého bytu na Žižkově a začala znovu – sama za sebe.

Dnes je mi třicet a když se ohlédnu zpět, vím, že bych tu zkušenost nevyměnila za nic na světě. Naučila mě vážit si sama sebe a nebát se říct si o to, co opravdu chci.

Někdy večer sedím u okna s hrnkem čaje a přemýšlím: Proč jsme ochotni obětovat tolik pro lásku? A kdy poznáme, že už je čas myslet hlavně na sebe? Co byste udělali vy na mém místě?