Když tchyně kritizovala vzhled mého muže: Příběh jedné návštěvy, která změnila rodinné vztahy

„Proboha, Tomáši, proč zase nosíš ty staré džíny? A ty boty! Vždyť vypadáš jako bezdomovec!“ ozvalo se hned ve dveřích, sotva jsme s manželem vstoupili do bytu jeho matky. Její pohled sjel z Tomášových noh až ke mně a v očích jí hořel oheň. „A ty, Jano, to ti nevadí, že takhle chodí? Co je to za ženu, která nechá svého muže takhle vypadat?“

Zamrazilo mě. Věděla jsem, že paní Novotná je přísná a ráda má všechno pod kontrolou, ale tentokrát překročila hranici. Tomáš jen sklopil oči a zamumlal: „Mami, jsou to jen kalhoty.“

„Jen kalhoty? Kdyby tě viděl tvůj otec, otočil by se v hrobě! Jana by se o tebe měla starat. Kdybych já byla na jejím místě…“

Nadechla jsem se a cítila, jak mi stoupá krev do tváří. Už mě nebavilo být terčem jejích výčitek. „Víte co, paní Novotná? Jestli vám tolik záleží na tom, jak Tomáš vypadá, klidně si to vezměte na starost vy. Já už na to nemám nervy.“

V místnosti zavládlo ticho. Tomáš se na mě překvapeně podíval, tchyně zrudla a chvíli nebyla schopná slova. Pak se narovnala a s ledovým klidem řekla: „Dobře. Uvidíme, jak to zvládnu lépe než ty.“

A tak začalo něco, co jsem si nikdy nedokázala představit. Tchyně si vzala Tomáše do parády. Každý týden mu kupovala nové oblečení – košile, svetry, dokonce i kravaty. Nutně ho tahala po obchodech, nutila ho zkoušet věci, které by si sám nikdy nevybral. Tomáš byl zpočátku smířený, ale brzy začal být podrážděný a unavený.

Jednoho večera přišel domů a hodil tašku s novými věcmi na gauč. „Jano, já už to nevydržím. Máma mi dneska koupila růžovou košili! Řekla mi, že v ní budu vypadat mladší. Ale já se v tom cítím jako idiot.“

Pohladila jsem ho po rameni. „Tak jí to řekni. Nebo to prostě nenos.“

„To nejde. Víš, jaká je…“

A opravdu – paní Novotná byla neúprosná. Když jsme přišli na nedělní oběd a Tomáš měl na sobě svoje staré džíny, tchyně ho poslala převléct. Když odmítl, začala plakat a vyčítat mi, že jsem ho poštvala proti ní.

Situace doma houstla. Tomáš byl čím dál víc uzavřený do sebe, já jsem měla pocit viny a zároveň vztek. Jednou večer jsem slyšela, jak volá své sestře Lucii:

„Lucko, máma mě dusí. Pořád mi říká, co mám nosit, jak mám vypadat… Už nejsem dítě! Ale když jí odporuju, začne brečet nebo mi vyčítat tátu.“

Lucie mu radila: „Musíš jí to říct na rovinu. Jinak tě bude ovládat pořád.“

Rozhodli jsme se tedy jít za paní Novotnou společně. Seděli jsme u jejího stolu a Tomáš se konečně odhodlal:

„Mami, já tě mám rád a vážím si toho, že se o mě staráš. Ale už jsem dospělý a chci si vybírat oblečení sám. Prosím tě, respektuj to.“

Tchyně chvíli mlčela a pak se rozplakala: „Já už nemám nikoho jiného než vás dva! Chci jenom pro tebe to nejlepší…“

Bylo mi jí líto, ale zároveň jsem cítila úlevu – konečně jsme to řekli nahlas. Od té doby se něco změnilo. Tchyně už Tomáše tolik nekontrolovala, i když občas utrousila poznámku o jeho stylu oblékání. My jsme si ale nastavili hranice.

Dneska už vím, že někdy je lepší říct pravdu i za cenu konfliktu. Rodinné vztahy nejsou jednoduché – každý má své představy o tom, co je správné a jak by měl druhý žít.

Občas si říkám: Proč je tak těžké přijmout druhého takového, jaký je? A kde je hranice mezi péčí a ovládáním? Co byste udělali vy na mém místě?