Zavolej babičce, ta bude vědět, co dělat!
„Babičko, rychle, je to vážné! Honza měl nehodu, potřebujeme peníze na kauci!“ ozvalo se z telefonu tak naléhavě, až mi ztuhla ruka. Seděla jsem v kuchyni u stolu, kde jsem si právě luštila křížovku a popíjela slabý čaj. V tu chvíli mi hlavou proběhlo tisíc myšlenek – Honza? Nehoda? Proboha, co se stalo? Ale něco v tom hlasu nebylo v pořádku. Nebyl to můj Honza. Ten by mi nikdy neřekl „babičko“, vždycky mi říká „Báro“ nebo „babí“.
„Jaká nehoda?“ zeptala jsem se a snažila se, aby mi hlas nezadrhával. „Kde je Honza teď?“
„Je na policii, babičko, potřebujeme rychle třicet tisíc korun, jinak ho zavřou!“ pokračoval hlas, tentokrát už trochu podrážděně. Slyšela jsem v pozadí nějaký šum a pak další hlas: „Babi, prosím tě, udělej to pro mě…“
V tu chvíli jsem si byla jistá. To není můj vnuk. Ten by nikdy takhle nepanikařil a hlavně – proč by volal přes cizího člověka? Vzpomněla jsem si na všechny ty reportáže v televizi o podvodnících, kteří zneužívají důvěřivost starých lidí. Najednou jsem cítila vztek místo strachu.
„A kde přesně je Honza? V jaké nemocnici? A proč mi nevolá sám?“ ptala jsem se dál a snažila se získat čas. Hlas na druhém konci začal být nervózní.
„Nemůže mluvit, babičko! Je v šoku! Musíte nám věřit!“
„Aha,“ řekla jsem klidně. „Tak víte co? Zavolejte jeho matce. Ta bude vědět, co dělat.“
Chvíli bylo ticho. Pak se ozvalo jen: „Ale…“
„A nebojte, já už volám policii,“ dodala jsem ostře a zavěsila.
Seděla jsem ještě dlouhou chvíli s telefonem v ruce a srdce mi bušilo až v krku. Přemýšlela jsem o tom, jak snadno bych mohla naletět. Kdybych byla slabší povahy, kdybych neměla tolik zkušeností… Možná bych opravdu běžela do banky a přišla o všechny úspory.
Za chvíli jsem skutečně zavolala policii a popsala jim celý hovor. Paní na druhém konci linky byla milá a ujistila mě, že jsem udělala správně. Prý už podobných případů řešili letos desítky.
Odpoledne přišla na návštěvu dcera Jana s Honzou. Když jsem jim vyprávěla, co se stalo, Honza se rozčílil: „To je hrozný! Jak si někdo může dovolit takhle strašit starý lidi?“
Jana mě objala: „Mami, jsi statečná. Ale představ si, kolik babiček a dědečků už takhle přišlo o všechno.“
Seděli jsme pak u stolu a povídali si o tom, jak je důležité mluvit o těchto věcech otevřeně. Honza slíbil, že mi nastaví v mobilu speciální aplikaci na blokování neznámých čísel a že mě naučí poznat podezřelé hovory.
Ale i tak mě to celé zasáhlo víc, než bych čekala. Večer jsem nemohla usnout a hlavou mi běžely všechny možné scénáře – co kdyby opravdu někdo z rodiny potřeboval pomoc? Poznala bych to? Nebo bych zase pochybovala?
Druhý den jsem šla do obchodu pro rohlíky a potkala sousedku paní Novotnou. Povídaly jsme si o všem možném a já jí svěřila svůj zážitek. „To se stalo i mojí sestřenici,“ řekla smutně. „Přišla o padesát tisíc…“
Začaly jsme spolu mluvit o tom, jak málo se o těchto podvodech mezi seniory mluví. Většina lidí se stydí přiznat, že naletěli. Bojí se posměchu nebo výčitek od rodiny.
Večer jsem seděla u televize a přemýšlela, jestli bych měla svůj příběh napsat do místních novin nebo říct v klubu seniorů. Možná by to někomu pomohlo.
Když jsem pak šla spát, dívala jsem se do stropu a ptala se sama sebe: Proč jsme my starší tak snadným terčem? Je to jen naše důvěřivost – nebo spíš samota a touha po kontaktu s rodinou?
Možná bychom měli víc mluvit nejen o podvodech, ale i o tom, jak být spolu – aby nikdo z nás nemusel čekat na telefonát od cizího člověka místo od vlastního vnuka.
Co myslíte vy? Máme se bát každého neznámého čísla – nebo spíš víc věřit sobě navzájem?