Kdysi tatínkův miláček, dnes na prahu vyhazovu z domova

„Kláro, už toho mám dost! Tohle není hotel!“ křičel táta z kuchyně, zatímco jsem v obýváku skládala prádlo. Jeho hlas byl ostrý jako nůž a já cítila, jak se mi v krku tvoří knedlík. Můj šestiletý syn Matýsek se ke mně přitiskl a šeptal: „Mami, proč je děda zase zlý?“

Zhluboka jsem se nadechla a snažila se nebrečet. „Neboj, broučku, všechno bude v pořádku,“ zalhala jsem mu. Sama jsem tomu ale nevěřila. Vždycky jsem byla tatínkova holčička. Když jsem byla malá, bral mě na ryby, učil mě jezdit na kole a večer mi četl pohádky. Ale teď? Teď jsem pro něj jen přítěž.

Před dvěma lety jsem se rozvedla. Můj bývalý manžel Petr si našel jinou a já zůstala sama s Matýskem. Peněz nebylo nazbyt, takže jsem se musela vrátit domů do našeho panelákového bytu v Brně-Žabovřeskách. Máma byla ráda, že nás má zpátky, ale táta… Ten to nesl těžce. „Když už jsi dospělá, měla bys být samostatná,“ opakoval mi pořád dokola.

Jenže jak mám být samostatná, když platím polovinu výplaty za školku a druhou polovinu za jídlo? Práci mám – dělám prodavačku v Albertu na směny – ale na vlastní bydlení to prostě nestačí. A tak jsme tu: já, Matýsek, táta, máma a můj mladší brácha Honza, který je pořád na střední a má svůj svět.

Byt má tři pokoje. Jeden mají rodiče, druhý Honza a třetí jsme dostali my s Matýskem. Všude je těsno. Když Matýsek večer brečí, že chce tátu, táta bouchá do zdi a křičí, že chce klid. Máma se snaží všechno urovnat, ale většinou to končí hádkou.

Jednou večer jsem zaslechla rodiče v kuchyni:

„Musíme s tím něco udělat, Jano,“ říkal táta tiše.
„Je to tvoje dcera! Nemůžeš ji jen tak vyhodit!“
„Ale já už to nezvládám! Nemám doma klid, pořád tu někdo je, nemůžu si ani pustit televizi nahlas! A ten její kluk…“

V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Ale kam? Kam mám jít s malým dítětem a mizerným platem?

Další den ráno při snídani bylo ticho. Táta si četl noviny a ani se na mě nepodíval. Máma mi pod stolem stiskla ruku. Honza byl zaražený a Matýsek si hrál s rohlíkem.

Odpoledne jsem šla s Matýskem na hřiště. Seděla jsem na lavičce a sledovala ostatní maminky, jak si povídají o dovolených a nových autech. Připadala jsem si jako cizinec ve vlastním městě.

Když jsme se vrátili domů, čekal mě táta v předsíni.

„Kláro, musíme si promluvit.“

Zavřel za námi dveře do obýváku a začal:

„Podívej, už jsi tu dlouho. Chápu, že to nemáš lehké, ale já potřebuju svůj klid. Je mi šedesát a chtěl bych si užít důchod bez toho všeho shonu. Myslím, že by bylo nejlepší, kdybyste si s Matýskem našli něco vlastního.“

Cítila jsem, jak se mi podlamují kolena.

„Tati… Já nemám kam jít. Nemám peníze na kauci ani na nájem! A Matýsek…“

„To není můj problém,“ řekl tvrdě.

Vyšla jsem z pokoje a rozbrečela se v koupelně. Máma za mnou přišla a objala mě.

„Neboj se, nějak to zvládneme,“ šeptala.

Ale já věděla, že to není pravda. Táta byl rozhodnutý.

Začala jsem hledat podnájem. Volala jsem na inzeráty, ale všude chtěli kauci dva nájmy dopředu nebo nechtěli děti. V práci mi nabídli pár hodin navíc, ale to znamenalo méně času s Matýskem.

Jednou večer přišla máma za mnou do pokoje.

„Klárko, mluvila jsem s tetou Alenou z Kuřimi. Prý by u nich bylo místo v podkroví. Není to ideální, ale aspoň něco.“

Byla jsem zoufalá, ale aspoň nějaká naděje.

Když jsem to řekla tátovi, jen pokrčil rameny: „Tak vidíš, vždycky se něco najde.“

Poslední večer doma jsem seděla na balkoně a dívala se na světla města. Honza přišel za mnou.

„Ségra… promiň, že jsem ti moc nepomohl. Taky je mi to líto.“

Objala jsem ho.

Ráno jsme s Matýskem sbalili pár tašek a máma nás odvezla do Kuřimi. Teta Alena nás přivítala s otevřenou náručí. Bylo to jiné – menší pokojík pod střechou, společná koupelna – ale aspoň jsme byli spolu.

Někdy večer přemýšlím: Kde se stala chyba? Proč je v Česku tak těžké začít znovu? Je rodina opravdu jen o krvi – nebo o tom, kdo vás podrží ve chvíli největší nouze?