Tatínku, jak se jmenuju?

„Tatínku, jak se jmenuju?“ ozvalo se tiché dětské hlásky zpoza dveří ložnice. Petr seděl na posteli, hlavu v dlaních, a já jsem stála opřená o futro, srdce mi bušilo až v krku. Byla to otázka, kterou jsem nečekala, a přesto v sobě nesla všechnu tíhu posledních měsíců.

Když jsem zjistila, že jsem těhotná, byla jsem v šoku. S Petrem jsme spolu byli teprve rok, oba jsme měli práci – já v knihovně na Smíchově, on jako elektrikář v Modřanech. Děti jsme plánovali až za pár let, až bude větší byt a jistější příjem. Ale osud si postavil hlavu. Pamatuju si, jak jsem seděla na vaně s těhotenským testem v ruce a slzy mi tekly po tvářích. Strach, radost, panika – všechno najednou.

„Jano, co budeme dělat?“ ptal se mě Petr ten večer, když jsem mu to řekla. Seděli jsme u kuchyňského stolu, mezi námi hrnek s čajem a ticho, které se dalo krájet. „Já nevím,“ přiznala jsem popravdě. „Ale zvládneme to. Musíme.“

První měsíce byly jako na houpačce. Rodiče byli překvapení – máma mě objala a rozplakala se, táta jen mlčky kývl hlavou. Petrova maminka byla nadšená, jeho otec měl starost o peníze. „Dítě není hračka,“ říkal nám pořád dokola. Všichni kolem nás měli nějaký názor, ale nakonec jsme zůstali jen my dva proti světu.

Těhotenství probíhalo bez komplikací. Každý ultrazvuk byl malý zázrak – poprvé jsme slyšeli tlukot srdíčka, poprvé viděli malou ručičku na obrazovce. Petr mi hladil břicho a šeptal: „Ty jsi náš malý zázrak.“

Porod byl rychlý a bolestivý. Narodil se nám syn – Tomášek. Malý, křehký, s tmavými vlásky po Petrovi. Když mi ho položili na hruď, rozplakala jsem se štěstím i úlevou. Petr stál vedle mě a držel mě za ruku tak pevně, až mi zbělely klouby.

Ale štěstí netrvalo dlouho. Už druhý den nám lékaři oznámili, že Tomášek má vrozenou srdeční vadu. „Musí na operaci,“ řekla doktorka tiše. Svět se mi zhroutil pod nohama. Petr mě objal a já cítila, jak se mu třesou ruce.

Následující týdny byly peklo. Střídali jsme se u inkubátoru v Motole, modlili se za každý jeho dech. Petrovi rodiče nám nosili jídlo a čisté oblečení, moje máma seděla doma a pletla malému ponožky – snad pro štěstí.

Jednou v noci jsem seděla u Tomáška a šeptala mu do ouška: „Prosím tě, bojuj. Jsi náš malý zázrak.“ Byla jsem zoufalá, unavená a zlomená. Petr se mnou nemluvil – uzavřel se do sebe, začal víc pít a domů chodil pozdě.

Jednoho večera jsme se pohádali tak jako nikdy předtím. „Proč jsi taková? Proč pořád brečíš?“ křičel na mě Petr v kuchyni. „Protože mám strach! Protože nevím, jestli to zvládnu!“ vykřikla jsem zpátky a rozplakala se.

Tomášek šel na operaci ve třech měsících. Čekali jsme na chodbě nemocnice ruku v ruce – poprvé po dlouhé době jsme byli zase spolu. Operace trvala šest hodin. Když přišel lékař s vážnou tváří, věděla jsem to dřív než on promluvil.

Tomášek to nezvládl.

Následující týdny byly mlhavé – pohřeb, kondolence, prázdný byt plný hraček a oblečení, které už nikdy nikdo neobleče. Petr začal mizet z domu ještě častěji, já jsem nemohla spát ani jíst.

Jednou v noci jsem našla Petra sedět v Tomáškově pokojíčku s jeho plyšovým medvědem v ruce. „Jano,“ zašeptal zlomeně, „já už nevím, jak dál.“ Sedla jsem si k němu a poprvé po dlouhé době jsme plakali spolu.

Začali jsme chodit k psychologovi – nejdřív každý zvlášť, pak spolu. Bylo to těžké a bolestivé, ale pomalu jsme se učili žít dál. Přestali jsme se obviňovat navzájem i sami sebe.

Po roce jsme si pořídili psa – fenku Báru z útulku. Byla stejně vystrašená jako my dva. Pomalu jsme si zvykali na nový rytmus života – procházky po Prokopském údolí, společné večeře bez ticha mezi námi.

Jednoho dne mi Petr řekl: „Jsi můj malý zázrak.“ A já věděla, že i když jsme přišli o Tomáška, neztratili jsme všechno.

A teď tu stojím ve dveřích ložnice a slyším dětský hlásek: „Tatínku, jak se jmenuju?“ Je to naše neteř Anička na návštěvě – ale v tu chvíli cítím bodnutí u srdce i úsměv na rtech.

Život je někdy krutý a nespravedlivý. Ale možná právě proto má smysl bojovat dál.

Napadá mě: Je možné najít štěstí i po takové ztrátě? A co byste udělali vy na mém místě?