Noční telefonát od tchyně: Jak jsem se s miminkem ocitla na policejní stanici

„Proč mi voláš ve dvě ráno, mami?“ šeptal můj manžel Petr do telefonu, zatímco jsem se snažila utišit našeho tříměsíčního syna Matýska, který už hodinu neklidně plakal. Byla hluboká noc, venku pršelo a v paneláku na Proseku bylo ticho, které rušil jen Matýskův pláč a Petrův rozrušený hlas.

„Petře, musíš sem přijet. Táta se zase opil a hádá se s Radkou. Je to hrozný, bojím se, že něco udělá,“ zněl hlas jeho matky, paní Novotné, skrz telefon. V tu chvíli jsem věděla, že to nebude obyčejná noc. Petr se na mě podíval s výrazem bezmoci. „Musíme tam jet,“ řekl tiše. „Nemůžu je tam nechat samotné.“

Byla jsem unavená, nevyspaná a Matýsek byl neklidný už celý den. Ale věděla jsem, že Petr by si nikdy neodpustil, kdyby se doma něco stalo a on tam nebyl. Oblékli jsme Matýska do kombinézy, já si přehodila kabát přes pyžamo a vyrazili jsme do deště k jeho rodičům do Modřan.

Když jsme dorazili, už z chodby bylo slyšet křik. Pan Novotný hulákal na svou dceru Radku: „Ty jsi mi nikdy nebyla dcera! Jenom mě okrádáš!“ Radka brečela a paní Novotná stála mezi nimi, třásla se a prosila oba, aby přestali. Petr vběhl dovnitř: „Tati, nech toho! Máma tě potřebuje střízlivého!“

Já zůstala stát v předsíni s Matýskem v náručí. Srdce mi bušilo až v krku. Najednou pan Novotný popadl sklenici a mrštil ji o zeď. Sklo se rozletělo všude kolem. Matýsek se lekl a začal hystericky plakat. „Dost!“ vykřikla jsem. „Tohle už není normální!“

Petr mě vzal za ruku: „Jdi ven s malým, já to zkusím uklidnit.“ Vyšla jsem na chodbu a zavolala policii. Ruce se mi třásly, když jsem vysvětlovala dispečerovi situaci: „Je tu opilý muž, rozbíjí věci, máme tu malé dítě…“

Za deset minut přijeli policisté. Jeden z nich mě požádal, abych šla s nimi dovnitř a popsala situaci. Držela jsem Matýska v náručí a snažila se ho utišit. Policisté odvedli pana Novotného do kuchyně a začali s ním mluvit. Paní Novotná seděla na gauči a plakala: „Tohle už dál nejde…“

Policisté nás požádali, abychom všichni šli na stanici podat vysvětlení. Bylo už skoro půl čtvrté ráno. V autě jsem držela Matýska v sedačce a dívala se na Petra – byl bledý, ruce se mu třásly. „Promiň,“ zašeptal. „Neměl jsem tě do toho tahat.“

Na stanici jsme seděli v čekárně mezi cizími lidmi – jedna paní tam byla kvůli krádeži v supermarketu, mladík kvůli rvačce na diskotéce. Já tam seděla v pyžamu s miminkem v náručí a připadala si jako v cizím filmu.

Policista nás vyslechl: „Pan Novotný byl agresivní?“ Přikývla jsem: „Ano, rozbil sklenici, křičel na dceru.“ Policista se podíval na Petra: „Máte pocit, že by mohl být nebezpečný?“ Petr mlčel dlouho, pak řekl: „Když pije… ano.“

Po výslechu nás pustili domů. Bylo už ráno, venku svítalo a já byla vyčerpaná jako nikdy předtím. Doma jsem položila Matýska do postýlky a sedla si vedle něj. Petr přišel za mnou: „Co budeme dělat? Máma ho nechce vyhodit… Ale já už tam nechci nikdy vzít tebe ani malého.“

Celý den jsem o tom přemýšlela. Kde je hranice mezi pomocí rodině a ochranou vlastního dítěte? Měla bych být loajální ke své tchyni, která mě vždy přijala jako vlastní dceru? Nebo mám chránit své dítě za každou cenu?

Druhý den mi volala paní Novotná: „Děkuju ti za všechno… Omlouvám se, že jsi to musela zažít.“ V jejím hlase byla únava i smutek. „Myslíš, že bych měla tátu opustit?“ zeptala se mě tiše.

Nevěděla jsem, co odpovědět. Vždycky jsem věřila v rodinnou soudržnost, ale teď jsem cítila jen strach o Matýska a vztek na Petra, že mě do toho zatáhl.

Dnes už je to týden od té noci. Petr se snaží s mámou mluvit o možnostech – azylový dům, terapie pro otce… Ale já pořád cítím tíhu té noci v sobě.

Někdy si říkám: Je správné obětovat vlastní klid kvůli rodině? Nebo bych měla být tvrdší a chránit jen to nejcennější – své dítě? Co byste udělali vy na mém místě?