„Máš už svou rodinu, Míšo! Nemusíš se sem vracet!“ – Příběh o ztraceném domově a hledání smíření
„Máš už svou rodinu, Míšo! Nemusíš se sem vracet!“ Ta věta mi rezonuje v hlavě ještě teď, i když od toho dne uplynuly už tři měsíce. Stála jsem tehdy v předsíni bytu na Jižním Městě, promočená deštěm, s taškou starých knížek v ruce. Máma stála naproti mně, ruce zkřížené na hrudi, oči tvrdé jako led. Táta seděl v obýváku a předstíral, že sleduje zprávy, ale dobře jsem viděla, jak mu cukají koutky úst.
„Jen jsem si přišla pro pár věcí,“ pípla jsem tiše, ale máma mě přerušila: „Máš přece svůj byt, manžela, dítě… Tohle už není tvoje místo.“
V tu chvíli jsem měla chuť se rozbrečet jako malá holka. Ale místo toho jsem jen stála a zírala na mámu, která byla najednou cizí. Vždycky říkala, že domov je tam, kde jsou lidé, které milujeme. Proč mě teď vyhání?
Když jsem se narodila, byli jsme typická česká rodina – panelák, víkendy na chalupě u Berouna, Vánoce s kaprem a bramborovým salátem. Máma učitelka na základce, táta elektrikář. Nikdy jsme nebyli bohatí, ale doma bylo teplo a bezpečno. I když jsem se před třemi lety odstěhovala za Honzou do Modřan a narodila se nám malá Anička, klíče od bytu rodičů jsem si nechala. Občas jsem tam chodila – pro staré fotky, knížky nebo jen tak posedět s mámou u kávy.
Ale poslední rok se něco změnilo. Máma byla podrážděná, často si stěžovala na zdraví i na tátu. Táta byl čím dál víc uzavřený do sebe. Já měla pocit, že mě potřebují víc než kdy dřív. Jenže místo toho přišla ta věta – „Máš už svou rodinu…“
Doma jsem o tom řekla Honzovi. „Možná mají pocit, že jsi už dospělá a chtějí mít klid,“ pokrčil rameny. „Ale vždyť jsou to moji rodiče! Jak můžou chtít, abych tam nechodila?“ vybuchla jsem.
Začala jsem si všímat detailů. Máma mi přestala volat každý večer. Když jsem jí psala fotky Aničky, odpovídala stroze. Táta mi k narozeninám poslal jen SMSku: „Všechno nejlepší.“ Žádné pozvání na oběd, žádné společné neděle.
Jednou večer jsem seděla u kuchyňského stolu a dívala se na starou fotku – já s mámou na Petříně, smějeme se do objektivu tátova foťáku. Najednou mi došlo, že možná nejsem jediná, kdo se cítí opuštěný. Co když máma žárlí na to, že mám vlastní rodinu? Co když jí chybím stejně jako ona mně?
Rozhodla jsem se napsat jí dopis. Dlouhý, upřímný. Popsala jsem jí všechno – jak mi chybí její smích, jak mě mrzí naše hádky, jak bych chtěla být pořád její holčička i dospělá žena zároveň. Odpověď přišla až za týden.
„Míšo,
neumím ti to říct do očí. Když jsi odešla z domu, měla jsem pocit prázdna. Najednou nebylo komu vařit večeře, komu prát ponožky. Táta je pořád zamlklý a já nevím, jak s ním mluvit. Když přijdeš domů jen na chvíli a zase odejdeš, bolí to víc než tvoje úplná nepřítomnost. Možná proto jsem byla tak ostrá.
Máma.“
Seděla jsem nad tím dopisem dlouho do noci a poprvé pochopila její bolest. Nešlo o mě – šlo o to prázdno po mém odchodu.
Další týden jsem vzala Aničku a šly jsme k nim na návštěvu. Tentokrát jsem nezvonila klíčem, ale zazvonila na zvonek jako host. Máma otevřela a chvíli jsme na sebe jen koukaly.
„Ahoj mami,“ řekla jsem tiše.
„Ahoj Míšo,“ odpověděla a pohladila Aničku po vlasech.
Seděly jsme spolu v kuchyni a poprvé po dlouhé době jsme si povídaly o všem možném – o škole, o Honzovi, o tom, jak těžké je být mámou i dcerou zároveň.
Táta přišel až později. „Tak co holky?“ usmál se rozpačitě.
„Tati…“ začala jsem nejistě. „Chybíte mi.“
Mlčel dlouho a pak mě objal tak pevně jako kdysi v dětství.
Od té doby je to jiné. Už nemám klíče od bytu rodičů – vrátila jsem je mámě s úsměvem a ona mi řekla: „Teď už jsi opravdu dospělá.“ Ale domov pro mě nezmizel – jen změnil podobu.
Někdy si říkám: Je možné být pořád dítětem svých rodičů i když už mám vlastní rodinu? A kdy vlastně člověk přestane být jejich dítětem? Co pro vás znamená domov?