Když rodina zradí: Příběh o důvěře, která ničí

„Jano, podepiš to, je to jen formalita. Vždyť jsme přece rodina,“ naléhal na mě Petr, můj o tři roky starší bratr, zatímco mi podával papíry na kuchyňském stole v našem starém bytě na Žižkově. Jeho hlas byl klidný, ale v očích měl zvláštní lesk, který jsem tehdy nedokázala rozluštit. Byla jsem unavená po směně v nemocnici a hlavou mi běželo jen to, že Petr vždycky všechno zařídil. Vždyť jsme spolu vyrostli, přežili rozvod rodičů i smrt maminky. Proč bych mu neměla věřit?

Podepsala jsem. A tím začal můj pád.

Dny plynuly a já se vrátila ke svému rutinnímu životu zdravotní sestry. Petr se u nás doma objevoval čím dál častěji, často s manželkou Lenkou a jejich synem Tomášem. „Jano, Tomáš potřebuje klid na učení, nemohla bys mu půjčit svůj pokoj?“ ptala se Lenka s úsměvem, který mi připadal až příliš sladký. Nechtěla jsem dělat problémy. Vždyť je to jen na chvíli.

Jenže chvíle se protahovala. Tomáš se zabydlel v mém pokoji a já spala na gauči v obýváku. Petr začal mluvit o tom, že byt by měl být napsaný na něj, protože on má rodinu a já jsem sama. „Vždyť ty stejně jednou odejdeš, Jano,“ říkal mi jednou večer u piva v hospodě U Vopičky. „A já tu musím myslet na budoucnost svýho syna.“

Začala jsem být neklidná. Něco mi nesedělo. Když jsem se pokusila najít papíry, které jsem podepsala, nebyly nikde k nalezení. Petr se vymlouval: „To má Lenka u sebe, neboj se.“ Ale já už se bála.

Jednoho dne mi přišel dopis od právníka. Byt byl přepsán na Petra a já měla do měsíce odejít. Seděla jsem na posteli – vlastně už ani ne své – a třásla se po celém těle. Volala jsem Petrovi, ale nezvedal telefon. Lenka mi poslala jen stručnou SMS: „Je nám líto, ale musíme myslet na Tomáše.“

Sbalila jsem si pár věcí do tašky a odešla k sousedce paní Novotné. Plakala jsem jí na rameni jako malá holka. „Janičko, proč jsi mu tak věřila?“ ptala se mě tiše. Sama jsem nevěděla.

Začalo kolečko po úřadech a právnících. Nikdo mi nedokázal pomoct – vše bylo podle zákona v pořádku. Petr využil mé důvěry a mé nepozornosti. Zůstala jsem bez domova, bez rodiny.

Přemýšlela jsem o všem, co jsme spolu s bratrem prožili – jak mě chránil před šikanou ve škole, jak jsme spolu jezdili na chatu k babičce do Krkonoš. Jak mohl někdo takový udělat něco takového?

Jednou večer jsem ho potkala na ulici. „Proč jsi to udělal?“ zeptala jsem se tiše. Petr se na mě ani nepodíval: „Musel jsem myslet na svou rodinu.“

Zůstala jsem stát v dešti a cítila se prázdná.

Dnes žiju v malém podnájmu na Smíchově a snažím se začít znovu. Ale důvěra ve vlastní rodinu už ve mně není. Každý den si kladu otázku: Kde je hranice mezi pomocí rodině a ochranou sebe sama? A kolik z nás už na tuhle otázku doplatilo?

Možná největší zrada přichází právě od těch, od kterých ji čekáme nejméně… Co byste udělali vy na mém místě? Dá se vůbec ještě věřit vlastní krvi?