Když důvěra praskne: Příběh o zradě a hledání viny

„Tohle už není život, Marek!“ křičela Alena přes kuchyňský stůl, zatímco jsem svíral hrnek s vychladlou kávou. Její hlas se mi zarýval do kostí. „Myslíš si, že když budeš pořád v práci a doma jen mlčet, všechno bude v pořádku?“

Mlčel jsem. Co na to říct? Pracoval jsem dvanáct hodin denně, abych nás uživil, abychom měli na hypotéku a děti mohly jezdit na tábory. Ale kdy naposledy jsem se Aleny zeptal, jak se má? Kdy jsem ji naposledy pohladil po vlasech nebo jí jen tak přinesl kytku?

Ten večer jsem poprvé zahlédl v jejích očích něco cizího. Smutek? Odpor? Nebo snad vinu? Nevěděl jsem. Jenže už tehdy jsem měl tušit, že se něco děje.

Začalo to nenápadně. Alena byla často pryč – „jdu s holkama na víno“, „máme poradu v práci“, „potřebuji si vyčistit hlavu“. Děti si hrály na tabletech a já seděl v obýváku, televize hrála do prázdna. Když přišla domů, voněla jiným parfémem. Smála se na mě, ale její úsměv byl dutý.

Jednou v noci jsem se probudil a slyšel ji šeptat do telefonu. „Ano… taky tě…“ Pak ticho. Když jsem vešel do kuchyně, rychle položila mobil a usmála se: „Nemůžeš spát?“

„S kým jsi mluvila?“ zeptal jsem se.

„S Janou ze školy. Má problémy s manželem.“

Lhal bych, kdybych řekl, že jsem jí věřil. Ale nechtěl jsem vědět pravdu. Možná jsem byl zbabělec. Možná jsem doufal, že když budu dělat mrtvého brouka, všechno se samo spraví.

Jenže pak přišel ten den. Vrátil jsem se domů dřív z práce – šéf mě poslal domů kvůli migréně. Odemkl jsem dveře a slyšel smích z ložnice. Cizí mužský hlas. Srdce mi bušilo až v krku.

Otevřel jsem dveře a uviděl Alenu s Petrem Novákem – naším sousedem! Oba ztuhli. Alena měla na sobě jen košili, Petr byl do půl těla nahý.

„Mareku… já…“ začala Alena.

„Vypadni!“ zařval jsem na Petra. Ten si rychle natáhl kalhoty a utekl zadním vchodem.

Zůstal jsem stát uprostřed ložnice jako paralyzovaný. Alena brečela, snažila se mě obejmout, ale odstrčil jsem ji.

„Jak dlouho?“ zeptal jsem se tiše.

„Půl roku…“ šeptla.

Seděli jsme pak dlouhé hodiny v kuchyni. Alena mi mezi slzami vyprávěla, jak se cítí sama, jak jí chybí blízkost, doteky, zájem. Jak si připadala jako služka a matka, ale ne jako žena. Jak Petr poslouchal, smál se jejím vtipům a říkal jí, že je krásná.

„A co já?“ ptal jsem se zoufale. „To jsi mi nemohla říct? To jsi musela hned spát s někým jiným?“

„Já ti to říkala! Tolikrát! Ale tys mě neslyšel…“

Dny plynuly v mlze. Děti něco tušily – byly tiché, uzavřené do sebe. Moje matka mi volala: „Marku, co se děje? Alena je nějaká divná.“

Nevěděl jsem, co mám dělat. Odpustit? Vyhodit ji? Rozvést se? Každý večer jsem seděl na balkoně s cigaretou a přemýšlel o tom, kde jsme udělali chybu.

Jednou večer přišla dcera Anička za mnou: „Tati, proč mamka pořád pláče?“

Objal jsem ji a poprvé po dlouhé době brečel taky.

Začali jsme s Alenou chodit k manželské poradkyni – paní doktorka Štěpánová byla přísná i laskavá zároveň. „Nevěra není nikdy vina jen jednoho,“ řekla nám hned na první schůzce. „Je to důsledek dlouhodobého nepochopení.“

Bylo těžké slyšet pravdu o sobě. O tom, jak jsem byl uzavřený, jak jsem neuměl mluvit o svých pocitech. Jak jsem bral Alenu jako samozřejmost.

Ale bylo těžké i odpustit jí tu zradu. Každý dotek mi připomínal Petra Nováka. Každý její pohled byl plný lítosti i strachu.

Jednoho dne mi Alena řekla: „Chci zkusit začít znovu. S tebou. Ale chápu, jestli už to nejde.“

Nevěděl jsem, co odpovědět. Láska nezmizela – ale důvěra byla pryč.

Nakonec jsme se rozhodli dát si čas. Zůstali jsme spolu kvůli dětem i kvůli sobě – ale už nikdy to nebylo jako dřív.

Dnes je to dva roky od té noci. Občas si povídáme o všem možném, občas je mezi námi ticho jako před bouří. Děti jsou větší a zdá se, že jsou šťastné. Ale já pořád přemýšlím:

Může člověk opravdu odpustit zradu? Nebo je lepší odejít a začít znovu jinde?

Co byste udělali vy na mém místě?