Můj muž posílal půlku výplaty své matce: Pravda, která mě roztrhala na kusy

„Proč mi nikdy neřekneš pravdu, Josefe?“ vyhrkla jsem, když jsem v jeho očích zahlédla stín viny. Bylo to v kuchyni našeho malého bytu na Žižkově, kde jsme žili už třetím rokem. Venku pršelo, kapky bubnovaly do parapetu a já měla pocit, že se dusím.

Všechno to začalo už na naší svatbě. Byla to rychlá svatba na radnici, protože jsem tehdy věřila, že štěstí se musí chytit za pačesy. Jenže když během obřadu zhasla světla a venku zuřila bouřka, měla jsem pocit, že je to znamení. Moje máma mi tehdy šeptla do ucha: „Jsi si jistá, že ho miluješ?“ Ale já jsem chtěla věřit, že láska přijde časem. Josef byl milý, pozorný, vždycky mi pomáhal s každodenními starostmi. Když jsem přišla o práci v knihovně, podržel mě. Když mi zemřel táta, byl u mě. Jenže něco mezi námi pořád stálo.

Jeho rodina byla zvláštní. Jeho matka, paní Nováková, byla vždycky trochu odměřená. Nikdy mě nepřijala úplně mezi své. Když jsme k nim jezdili na nedělní obědy do jejich bytu v paneláku na Proseku, vždycky mi připadala jako generálka, která má všechno pod kontrolou. Josefův otec byl tichý, skoro neviditelný. Jeho sestra Lenka byla jediná, kdo se mnou občas prohodil pár slov navíc.

Začalo mi být divné, že Josef nikdy nemluví o penězích. Já jsem po návratu do práce brala sotva polovinu toho co on, ale přesto jsme pořád žili dost skromně. Vždycky tvrdil, že šetříme na vlastní byt. Ale když jsem jednou omylem zahlédla jeho výpis z účtu, ztuhla jsem. Každý měsíc odcházela polovina jeho výplaty na účet jeho matky.

Ten večer jsem čekala, až přijde domů. Seděla jsem u stolu s výpisem v ruce a srdce mi bušilo až v krku.

„Josefe,“ začala jsem tiše, „proč posíláš každý měsíc tolik peněz své mámě?“

Zbledl. „To není tvoje věc,“ zamumlal nejistě.

„Jak to myslíš? Jsme manželé! Máme společné peníze!“

„Moje máma je nemocná,“ vyhrkl najednou. „Potřebuje pomoc.“

„A proč jsi mi to neřekl? Proč jsi mi lhal?“

„Nechtěl jsem tě zatěžovat…“

Zatěžovat? V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi hroutí svět. Vždyť jsme si plánovali budoucnost – děti, vlastní byt… A on celou dobu živil svou matku a mně lhal do očí.

Začala jsem pátrat dál. Zavolala jsem Lence a zeptala se jí přímo: „Je vaše maminka vážně nemocná?“ Lenka chvíli mlčela a pak řekla: „Ne… Máma je jen… zvyklá mít všechno pod kontrolou. Josef jí posílá peníze už roky. Ona si myslí, že je to jeho povinnost.“

V tu chvíli mi došlo, že nejsem jen obětí lži, ale i součástí nějaké podivné rodinné hry. Josef byl celý život vedený k tomu, aby poslouchal svou matku na slovo. A já? Já jsem byla jen další figurkou na šachovnici.

Začali jsme se hádat čím dál častěji. Každý večer končil tichým dusnem nebo výčitkami.

„Proč jsi mi nikdy neřekl pravdu?“ ptala jsem se znovu a znovu.

„Protože bych tě ztratil,“ odpověděl jednou tiše.

A možná měl pravdu. Začala jsem přemýšlet o rozvodu. Moje máma mě podporovala: „Nenech se využívat! Máš právo na vlastní život.“ Ale já pořád doufala, že se něco změní.

Jednoho dne jsem se rozhodla zajít za paní Novákovou osobně.

„Proč od Josefa požadujete tolik peněz?“ zeptala jsem se jí přímo.

Podívala se na mě s ledovým klidem: „On je můj syn. Jeho povinnost je postarat se o rodinu.“

„Ale teď má vlastní rodinu!“ vykřikla jsem zoufale.

„To je tvůj problém,“ odsekla.

V tu chvíli jsem pochopila, že tahle žena nikdy nepustí Josefa ze svých spárů.

Když jsem se vrátila domů, Josef seděl na gauči a díval se do prázdna.

„Já už takhle dál nemůžu,“ řekla jsem mu tiše.

Mlčel dlouho a pak jen zašeptal: „Já taky ne.“

Rozvedli jsme se o pár měsíců později. Bylo to těžké období – plné slz, hádek a výčitek. Ale nakonec jsem pocítila úlevu.

Dnes žiju sama v malém bytě na Vinohradech a učím se znovu věřit lidem – i sobě samotné.

Někdy si říkám: Byla jsem slepá? Nebo jen příliš toužila po štěstí? Co byste udělali vy na mém místě?