Hořký konec: Patnáct způsobů, jak zkazit život kávovou sedlinou

„Tohle je fakt průser, Lucko!“ křičel na mě Petr, když jsem stála uprostřed kuchyně, kde se linul podivný zápach. „Říkala jsi, že to bude super nápad! A teď? Máme plesnivou lednici a moje máma už sem nechce nikdy přijít.“

Zhluboka jsem se nadechla, ale místo uklidnění mě ten smrad praštil do nosu. Všude kolem byly rozložené misky s kávovou sedlinou – na parapetu, v lednici, dokonce i v botníku. Všechno to začalo před měsícem, když jsme s partou seděli v kavárně U Tří lvů a já přišla s tím článkem o patnácti způsobech, jak využít kávovou sedlinu. „Je to ekologické, ušetříme a ještě budeme mít doma čisto,“ přesvědčovala jsem tehdy všechny. Petra, jeho sestru Janu, i našeho společného kamaráda Tomáše.

První týden byl nadšení. Sedlina na čištění dřezu? Fungovalo. Jako hnojivo pro pokojovky? Rostly jako z vody. Ale pak jsme začali být kreativní. Petr navrhl dát sedlinu do lednice proti zápachu. Jenže jsme ji tam zapomněli v igelitce. Po týdnu se z ní stal zelený chlupatý mazlíček a lednice smrděla jako mokrý pes.

Jana zase četla, že sedlina odpuzuje mravence. Nasypala ji kolem oken v obýváku. Jenže mravenci zmizeli a místo nich přišly plísně. Tomáš si chtěl vylepšit pleť a udělal si peeling z kávové sedliny a olivového oleje. Skončil s vyrážkou po celém obličeji a musel na kožní.

Nejhorší bylo, když jsme se rozhodli použít sedlinu na čištění koberců. Petr ji nasypal na svůj nový béžový koberec v obýváku. „Stačí nechat působit a pak vysát,“ četl nahlas z internetu. Jenže vysavač to nezvládl – ucpal se a začal smrdět spáleninou. Koberec měl tmavé fleky a Petr byl vzteky bez sebe.

„Tohle už fakt přeháníte!“ rozčilovala se Jana, když jsme se hádali nad dalším nápadem – použít sedlinu jako repelent proti komárům na balkoně. „Všude je bordel, smrdí to a stejně mě komáři žerou dál!“

Začali jsme se hádat čím dál častěji. Každý měl pocit, že jeho nápad je nejlepší, ale všechno končilo fiaskem. Tomáš chtěl použít sedlinu do domácího mýdla – výsledek byla hnědá hmota, která ucpala odpad ve sprše. Já jsem zkusila udělat svíčku s kávovou vůní, ale místo toho jsem podpálila ubrus.

Do toho všeho se přidaly rodinné konflikty. Moje máma přišla na návštěvu a našla v koupelně misku s plesnivou sedlinou. „Lucko, co to tady pěstuješ? To je nějaký nový trend?“ ptala se ironicky. Petrův táta zase zuřil kvůli zničenému vysavači: „Tohle ti nikdo nezaplatí! Až budeš mít vlastní byt, dělej si tam pokusy!“

Začali jsme si vyčítat i maličkosti. „Kdybys to aspoň uklízela,“ vyčítal mi Petr. „Kdyby ses aspoň jednou zeptal, jestli to má smysl,“ odsekla jsem já.

Jednou večer jsme seděli všichni u stolu a mlčeli. Na stole byla poslední miska se sedlinou – tentokrát měla odpuzovat kočky ze zahrady. Místo toho tam ale chodily všechny kočky z okolí a dělaly si z našeho dvorku záchod.

„Možná bychom měli přestat hledat zázraky tam, kde nejsou,“ řekla tiše Jana.

Bylo ticho. Všichni jsme věděli, že má pravdu. Naše snaha být ekologičtí skončila tím, že jsme si rozhádali partu, zničili domácnost a ještě měli ostudu před rodinou i sousedy.

Dneska už se na to dívám s odstupem, ale pořád mě to mrzí. Stojím v kuchyni, kde už není ani stopa po kávové sedlině – jen prázdné místo po přátelstvích, která jsme tím vším pokazili.

Někdy si říkám: Stojí nám tyhle „zázračné“ návody za to? Nezapomínáme kvůli nim na obyčejnou lidskost a vztahy? Co myslíte vy?