Mezi dvěma světy: Láska, která rozděluje rodinu

„To snad nemyslíš vážně, Aneto! S Němcem? Po tom všem, co jsme zažili?“ Babiččin hlas se nesl celým bytem a já cítila, jak se mi svírá hrdlo. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly, když jsem krájela cibuli na guláš. Máma stála u okna, zády ke mně, a táta seděl u stolu s hlavou v dlaních. Bratr Lukáš se raději stáhl do svého pokoje a předstíral, že neslyší.

„Babi, Tomáš za to nemůže! On tady vyrostl, je to Čech jako my,“ snažila jsem se vysvětlit, ale věděla jsem, že je to marné. Pro babičku byl každý s německým příjmením připomínkou toho, jak jí válka vzala rodiče a domov. Nikdy mi nevyprávěla detaily, ale její ticho bylo výmluvnější než slova.

Máma se otočila a podívala se na mě pohledem, který jsem u ní neznala. „Aneto, já vím, že jsi zamilovaná. Ale musíš myslet na rodinu. Víš dobře, co všechno jsme si museli vytrpět kvůli jejich rodině.“

„Ale mami, Tomášova rodina tady žije už tři generace! Jeho děda byl dokonce v odboji,“ bránila jsem ho zoufale.

Táta si povzdechl. „Tohle není jen o Tomášovi. Je to o tom, co všechno se stalo. O tom, co jsme museli přežít.“

Vzpomněla jsem si na první setkání s Tomášem na fakultě. Bylo to na přednášce z dějin moderní Evropy. Seděl vedle mě a poznámky měl úhlednější než kdokoliv jiný. Smál se mým vtipům a já jeho pohledům. Když mě pozval na kávu do malé kavárny na Letné, byla jsem ztracená. Nikdy jsem nepoznala nikoho tak upřímného a laskavého.

Jenže když jsem ho přivedla domů poprvé, babička ani nevstala ze židle. Máma byla zdvořilá, ale chladná. Táta se snažil být neutrální, ale bylo vidět, že je nervózní. Po jeho odchodu se strhla první hádka.

Od té doby bylo všechno jinak. Každý můj telefonát s Tomášem byl podezřelý. Každá zpráva znamenala další napětí doma. Lukáš mi šeptal do ucha: „Nenech si to vzít, Anet.“ Ale on byl mladší a nemusel nést tíhu rodinných očekávání.

Jednoho večera jsem seděla s Tomášem na lavičce u Vltavy. „Víš,“ začal opatrně, „moje máma taky neměla lehký život. Její rodiče byli vyhnaní z pohraničí po válce. Nikdy o tom nemluvila.“

Podívala jsem se mu do očí a cítila tu propast mezi našimi světy. „Myslíš, že to někdy naši pochopí?“

Tomáš mě chytil za ruku. „Nevím. Ale nechci tě ztratit.“

Doma to bylo čím dál horší. Máma mi přestala vařit večeře. Babička mě ignorovala úplně. Táta se uzavřel do sebe a Lukáš trávil víc času venku než doma.

Jednoho dne jsem přišla domů později a našla babičku plakat v kuchyni. Sedla jsem si k ní a poprvé v životě jsem ji viděla tak zlomenou.

„Víš, Anetko,“ začala tiše, „já ti nechci bránit ve štěstí. Ale když vidím tvoje oči, vidím v nich svoji maminku. A ona… ona už nikdy nemohla být šťastná po tom, co jí Němci vzali všechno.“

Objala jsem ji a poprvé pochopila hloubku její bolesti.

Další den jsem šla za mámou do ložnice. Seděla na posteli a dívala se do prázdna.

„Mami,“ řekla jsem tiše, „já Tomáše miluju. Ale nechci přijít o vás.“

Máma mě objala a rozplakala se.

„Já jen nechci, abys musela prožívat to samé co já s babičkou,“ šeptala.

Bylo to poprvé, kdy jsme si opravdu promluvily o minulosti.

Rozhodla jsem se pozvat Tomáše i jeho rodiče na nedělní oběd. Bylo to napjaté setkání – všichni byli nervózní a konverzace vázla. Ale když Tomášův táta začal vyprávět o tom, jak jeho rodina pomáhala sousedům během povodní v roce 2002, babička poprvé pookřála.

Po obědě jsme seděli všichni v obýváku a popíjeli kávu. Babička se zeptala Tomáše: „A ty bys kvůli Anetce odešel třeba až na konec světa?“

Tomáš se usmál: „Kdyby chtěla, tak ano.“

Babička se usmála poprvé za dlouhou dobu.

Vím, že cesta ke smíření bude ještě dlouhá. Ale poprvé mám pocit, že je naděje.

Někdy si ale kladu otázku: Je možné překonat minulost? Nebo nás bude navždy rozdělovat? Co byste udělali vy na mém místě?