Jen pár korun na jídlo!

„Prosím vás, slečno, nemáte pár korun na jídlo?“ ozvalo se za mnou, když jsem v dešti spěchala z práce domů. Otočila jsem se a spatřila ženu v šedé bundě, s tváří schovanou pod kapucí. V očích měla zoufalství, které mě na okamžik přimrazilo na místě. V ruce držela igelitku, která vypadala prázdně.

„Omlouvám se, ale dneska už opravdu nemám ani korunu navíc,“ zalhala jsem automaticky, protože jsem byla unavená a chtěla jsem být co nejdřív doma. Ale její pohled mě pronásledoval ještě několik kroků. Zastavila jsem se pod podloubím a sledovala, jak oslovuje další kolemjdoucí. Někteří ji ignorovali, jiní jí dali drobné.

V hlavě mi začal běžet vnitřní monolog: Proč jsem jí vlastně nepomohla? Co když opravdu nemá co jíst? Ale co když je to jen další z těch lidí, kteří žebrají každý den a pak si za peníze koupí cigarety nebo alkohol? Vzpomněla jsem si na tátu, jak vždycky říkal: „Nikdy nevíš, komu dáváš. Lidi jsou vyčůraní.“

Doma jsem o tom vyprávěla manželovi Petrovi. „Zase tě někdo obral o nervy?“ zasmál se hořce a nalil si panáka slivovice. „Víš, kolik takových je? Každý den je potkávám u metra. Jednou jsem jednomu koupil rohlík a on mi ho hodil zpátky do ruky, že chce radši peníze.“

„Ale co když tahle byla jiná?“ namítla jsem tiše. „Vypadala fakt zoufale.“

Petr protočil oči: „To je jejich práce. Umí to zahrát. Kdybych měl dávat každému, kdo si řekne, tak už nemáme ani na nájem.“

Celý večer jsem byla neklidná. Vzpomněla jsem si na babičku, která vždycky říkala: „Když můžeš pomoct, pomoz. Nikdy nevíš, kdy budeš ty potřebovat pomoc.“ Ale svět se změnil. Dneska už člověk neví, komu věřit.

Druhý den ráno jsem ji znovu potkala u stejného východu z metra. Tentokrát jsem se rozhodla ji oslovit první: „Dobrý den, jste tu každý den?“

Překvapeně se na mě podívala: „Jo… snažím se něco sehnat na jídlo.“

„A nemáte rodinu? Někoho, kdo by vám pomohl?“ zeptala jsem se opatrně.

Zamračila se: „Rodina mě nechce vidět. Prý jsem ostuda.“

V očích se jí zaleskly slzy a já cítila, jak mi svírá hrdlo. „A kde spíte?“

„Občas u kamarádky, občas venku…“ pokrčila rameny.

Vytáhla jsem dvacetikorunu a podala jí ji. „Aspoň něco malého.“

Poděkovala a rychle odešla směrem k večerce. Sledovala jsem ji z dálky – místo aby šla dovnitř, postávala před obchodem a čekala na další lidi.

Večer jsem o tom vyprávěla mámě po telefonu. „Ty jsi pořád taková důvěřivá,“ povzdechla si. „Víš, kolik lidí si takhle vydělává víc než my dva dohromady? A pak si koupí krabičku cigaret a pivo.“

„Ale co když fakt nemá nic?“ bránila jsem ji.

„To by šla na úřad nebo do azyláku,“ mávla máma rukou.

Začala jsem pátrat na internetu – kolik lidí v Praze skutečně žebrá z nouze a kolik z toho udělalo byznys? Četla jsem příběhy lidí bez domova i články o organizovaných skupinách žebráků. Bylo to děsivé i smutné zároveň.

Třetí den jsem ženu potkala znovu. Tentokrát už mě poznala: „Děkuju za včera…“ řekla tiše.

„Můžu vám koupit něco k jídlu?“ nabídla jsem.

Přikývla a společně jsme šly do pekárny. Vybrala si housku a jogurt. Zaplatila jsem a ona mi poděkovala s pohledem plným vděčnosti.

Cestou zpět jsem ji zahlédla, jak housku prodává jinému muži za desetikorunu a jogurt dává do igelitky k dalším věcem.

Zamrazilo mě. Cítila jsem vztek i lítost zároveň. Byla to manipulace? Nebo jen zoufalství? Doma jsem o tom mluvila s Petrem:

„Vidíš? Říkal jsem ti to,“ povzdechl si.

Ale já nemohla přestat přemýšlet – co když je to všechno mnohem složitější? Co když člověk v nouzi někdy musí dělat věci, které nám přijdou nepochopitelné?

Začali jsme se doma hádat – Petr tvrdil, že už nikdy nikomu nic nedám, já mu vyčítala necitlivost. Máma mi volala každý večer a ptala se, jestli už mám rozum.

Jednou večer mi přišla SMS od neznámého čísla: „Děkuju za pomoc. Nejsem svatá, ale někdy je těžké přežít.“

Nevím dodnes, jak získala moje číslo. Ale ta zpráva mě donutila zamyslet se ještě víc.

Možná nikdy nebudeme vědět, kdo opravdu potřebuje pomoc a kdo nás jen využívá. Ale co je horší – dát peníze někomu, kdo je nepotřebuje, nebo odmítnout toho, kdo je opravdu zoufalý?

Někdy si říkám: Kde je ta hranice mezi soucitem a hloupostí? A jak poznat, kdy pomáhat a kdy říct ne?