Martina a touha po vnoučatech: Příběh naděje a zklamání

„Kláro, už jsi dneska volala doktorovi? Víš, že bys měla začít brát vitamíny, když chcete s Petrem miminko.“ Sedím u stolu v naší nové kuchyni, kterou jsme s manželem Karlem pořídili hlavně kvůli tomu, že je tu dost místa pro dětský koutek. Klára se na mě dívá přes hrnek čaje, oči má unavené, ale mlčí. Ticho je těžké a já cítím, jak mi srdce buší až v krku.

„Mami, prosím tě…“ začne tiše, ale já ji nenechám domluvit. „Já jen chci, abys byla šťastná. A abych měla komu předat tyhle krásné Vánoce, co jsme vždycky slavili. Víš, jak by se tu vyjímaly dětské smíchy?“

Klára odloží hrnek a podívá se z okna. Venku je listopadové šero, listí padá na zahradu, kterou jsem letos osázela tulipány – pro vnoučata, aby měly na jaře co trhat. „Mami, my…“ začne znovu, ale Petr právě přichází domů. „Ahoj všichni,“ pozdraví a políbí Kláru na čelo. Já se usměju a hned mu nabízím koláč. „Petře, nechcete s Klárou zkusit nějaký ten víkend na horách? Čerstvý vzduch dělá divy.“

Petr se na mě podívá zvláštním pohledem. „Martino, my máme teď hodně práce…“ odpoví vyhýbavě. Všichni mlčíme a já cítím, jak se mezi námi natahuje neviditelná propast.

Večer si lehnu do postele vedle Karla. „Proč pořád tlačíš na pilu?“ zeptá se mě tiše. „Vždyť oni vědí, že bys byla ráda babičkou.“

„Ale Kájo, vždyť už jsou spolu šest let! Co když čekají na něco, co nikdy nepřijde? Já jen nechci, aby mi utekly ty nejhezčí roky.“

Karel mě pohladí po ruce. „Možná mají svoje důvody. Nech to být.“

Ale já to nedokážu. Každý den přemýšlím, co ještě můžu udělat. Kupuju dětské knížky do knihovny, objednávám nový kočárek „pro případ“, dokonce jsem začala šetřit na dětský pokojíček. Všichni v okolí už mají vnoučata – moje kamarádka Jitka mi pořád posílá fotky malého Tomáška a já jí závidím.

Jednoho dne přijde Klára sama. Má zarudlé oči a ruce se jí třesou. „Mami, musíme si promluvit.“ Sedneme si do obýváku a ona dlouho mlčí. Pak najednou vyhrkne: „My s Petrem děti mít nemůžeme.“

Zamrazí mě. „Jak to myslíš?“

Klára se rozpláče. „Zkoušeli jsme to roky. Byli jsme u doktorů, podstoupili jsme všechno možné… Ale prostě to nejde.“

Sedím jako opařená. V hlavě mi běží všechny ty roky očekávání, všechny ty narážky a rady… A najednou cítím strašnou vinu.

„Proč jsi mi to neřekla?“ zašeptám.

„Protože jsem věděla, jak moc si přeješ být babičkou. Nechtěla jsem tě zklamat.“

Objímám ji a obě brečíme. V tu chvíli mi dochází, jak moc jsem jí ubližovala svými slovy i činy.

Dny plynou a já se snažím změnit svůj přístup. Přestanu mluvit o dětech a místo toho Kláře nabízím společné výlety nebo večery u filmu. Ale něco mezi námi zůstává zlomené.

Jednou večer sedíme s Karlem u televize a on mi položí ruku na rameno: „Martino, někdy musíme přijmout věci takové, jaké jsou.“

Přemýšlím o tom dlouho do noci. Co je vlastně smyslem rodiny? Je to opravdu jen pokračování rodu? Nebo je důležitější láska a vzájemná podpora?

Dnes už vím, že jsem Kláře i Petrovi způsobila bolest svým tlakem a očekáváním. Ale také vím, že nikdy není pozdě začít znovu – jinak a lépe.

Možná nikdy nebudu babičkou tak, jak jsem si vysnila. Ale můžu být mámou, která naslouchá a podporuje.

A tak se ptám sama sebe – kolik rodičů v Česku dělá stejnou chybu jako já? Kolik z nás zapomíná naslouchat skutečným potřebám svých dětí? Co je pro vás důležitější – vlastní představy nebo štěstí vašich nejbližších?