Když praskne poslední nit: Příběh rodiny Novotných bez opory

„Mami, kdy zase přijedeš domů?“ Terezčin hlas zněl v telefonu naléhavěji než obvykle. Bylo pondělí večer a já seděla na posteli v malém podnájmu v Drážďanech, kde jsem už třetí rok pracovala jako pečovatelka. Věděla jsem, že dnes musím říct pravdu – tu, které jsem se sama bála. „Terezko, musím ti něco říct. Už vám nemůžu posílat peníze. Změnili mi smlouvu a teď mám sotva na nájem.“ Na druhém konci bylo ticho. Pak jen šepot: „A co táta?“

Petr byl vždycky ten silný. Když jsem odjížděla za prací do Německa, slíbil mi, že se o všechno postará. Ale poslední měsíce jsem cítila, že se něco mění. Volal méně, byl podrážděný, a když už jsme spolu mluvili, hádali jsme se o peníze. „Lenko, tohle nejde! Jak mám platit nájem? Co škola? Co jídlo?“ křičel do telefonu před týdnem. Snažila jsem se mu vysvětlit, že dělám, co můžu, ale jeho slova mě bodala jako nůž.

Doma v Praze se všechno začalo hroutit. Tereza mi psala zprávy plné strachu: „Táta je pořád naštvaný. Včera na mě křičel kvůli rozbitému hrnku.“ Nikdy předtím nebyl takový. Vždycky byl trpělivý, laskavý. Ale teď? Jako by ho někdo vyměnil.

Jednoho večera mi Tereza volala potají z koupelny. „Mami, bojím se. Táta je divný. Pořád pije pivo a křičí na mě i kvůli maličkostem.“ Srdce mi bušilo až v krku. Chtěla jsem být doma, obejmout ji, chránit ji před vším zlým. Ale byla jsem stovky kilometrů daleko a nemohla nic dělat.

Petr mi pak napsal dlouhou zprávu: „Lenko, už to nezvládám. Všechno je na mně. Tereza mě neposlouchá, peníze nejsou, práce je čím dál míň. Proč jsi nás tady nechala?“ Ta slova mě bolela víc než cokoliv jiného. Nechala jsem je? Nebo jsem jen chtěla lepší život pro nás všechny?

Začaly hádky přes telefon. „Ty nevíš, jaké to je! Já tady dřu a ty si žiješ v Německu!“ křičel Petr jednou večer tak hlasitě, že jsem musela telefon odtáhnout od ucha. „Já si žiju? Myslíš si, že je to tady lehké? Každý den uklízím cizím lidem domy a večer brečím do polštáře!“ odpověděla jsem mu zoufale.

Tereza se uzavřela do sebe. Přestala mi psát, nebrala telefon. Když už jsme spolu mluvily, byla odměřená a krátká: „Všechno je v pohodě.“ Ale já věděla, že není.

Jednoho dne mi zavolala sousedka paní Dvořáková: „Lenko, promiň, že tě obtěžuju, ale slyším od vás často křik. Tereza je pořád sama doma nebo venku s nějakou partou.“ V tu chvíli jsem pochopila, že situace je mnohem horší, než jsem si myslela.

Začala jsem hledat způsoby, jak se vrátit domů. Ale bez práce v Německu bychom neměli vůbec nic. Petr mi napsal další zprávu: „Jestli se nevrátíš, nevím, co bude dál.“ Cítila jsem tlak ze všech stran – od manžela, od dcery i od sebe samotné.

Jednou večer mi Tereza konečně zavolala: „Mami, já už to tady nevydržím. Táta na mě dneska zase křičel kvůli škole a pak odešel do hospody. Já… já nechci být sama.“ Její hlas byl zlomený a já věděla, že musím něco udělat.

Zavolala jsem Petrovi: „Musíme si promluvit. Takhle to dál nejde.“ Nejdřív mlčel. Pak řekl: „Já už nevím jak dál. Jsem unavený, Lenko. Všechno je na mně.“

„Ale nejsi na to sám! Jsme rodina! Musíme držet při sobě!“ křičela jsem do telefonu a slzy mi tekly po tváři.

Následující týdny byly peklo. Petr začal chodit domů později a později. Tereza byla čím dál víc uzavřená. Já jsem měla pocit, že ztrácím všechno – rodinu i samu sebe.

Jednoho dne mi přišla zpráva od Terezy: „Mami, prosím tě, vrať se domů.“ To byla poslední kapka.

Sehnala jsem si práci v Praze – horší placenou, ale byla jsem doma. První dny byly těžké. Petr byl odtažitý, Tereza mi nechtěla nic říct. Ale postupně jsme začali znovu mluvit.

Jednou večer jsme seděli všichni tři u stolu a mlčky jedli večeři. Najednou Petr řekl: „Promiňte mi to všechno. Já… já jsem to nezvládl.“ Podívala jsem se na něj a viděla v jeho očích slzy.

Tereza vstala a objala ho: „Tati, já tě mám ráda.“

A já? Já jen seděla a přemýšlela: Stálo to všechno za to? Je lepší být spolu chudí než každý zvlášť bohatý?

Možná bychom měli přestat utíkat za lepším životem a začít si vážit toho, co máme doma… Co byste udělali vy na mém místě?