Na mobilu mého šedesátitříletého manžela jsem našla zprávy od jiné ženy: Nechtěla jsem hádat ani podezírat, ale pak se to stalo znovu

„Kdo je ta Jana?“ vyhrkla jsem, aniž bych si to stihla rozmyslet. Stála jsem v kuchyni, v ruce jeho telefon, který jsem omylem vzala místo svého. Na displeji svítila zpráva: „Děkuju za včerejšek, bylo to krásné. Těším se na příště. J.“

Můj muž Petr, s šedivými vlasy a laskavýma očima, které jsem tolik let milovala, ztuhl. „To je… kolegyně z práce,“ zamumlal a rychle mi telefon vzal z ruky. V tu chvíli se mi rozbušilo srdce tak silně, že jsem měla pocit, že mě každou chvíli opustí. Nechtěla jsem být ta podezřívavá manželka, která šmejdí v cizích věcech. Ale ta zpráva mě bodla do srdce jako nůž.

Třicet pět let jsme spolu. Vzali jsme se v roce 1989, když jsem byla mladá a plná ideálů. Petr byl tehdy o tři roky starší, pracoval jako technik v Tesle a já byla čerstvě po škole, učila jsem na základce češtinu. Byli jsme nerozluční – smáli jsme se spolu, hádali se kvůli hloupostem, vychovali dvě děti: naši dceru Markétu a syna Tomáše. Dnes už mají vlastní rodiny a bydlí každý na druhém konci republiky. Posledních deset let jsme doma jen my dva a pes Ben.

Vždycky jsem si myslela, že stárnutí ve dvou je krásné. Že budeme chodit na procházky do lesa, jezdit na chalupu a večer si číst knížky u krbu. Jenže poslední roky se Petr změnil. Začal být uzavřenější, často zůstával déle v práci, na dovolené nechtěl jezdit a místo povídání večer sledoval televizi nebo koukal do mobilu.

Tu noc jsem nemohla spát. Převalovala jsem se v posteli a v hlavě mi běžely všechny možné scénáře. Co když má opravdu poměr? Co když už mě nemiluje? Nebo je to jen nevinné přátelství? Ráno jsem se rozhodla nevyvolávat hádku. Nechtěla jsem být hysterická. Ale uvnitř mě hlodal červík pochybností.

Další dny jsem si všímala maličkostí – jak si Petr schovává mobil do kapsy, jak odchází telefonovat na balkon, jak se usmívá do displeje. Jednou večer přišel domů později než obvykle a voněl cizím parfémem. „Byli jsme s kolegy na pivu,“ řekl bez mrknutí oka.

Neměla jsem odvahu se ptát dál. Místo toho jsem začala chodit na dlouhé procházky sama, abych si utřídila myšlenky. Jednou jsem potkala sousedku Alenu, která mě pozvala na kávu. „Vypadáš unaveně,“ řekla starostlivě. Chtěla jsem jí všechno říct, ale nakonec jsem jen pokrčila rameny: „To víš, stárnutí není jednoduché.“

O týden později se to stalo znovu. Petr nechal telefon na stole a odešel do koupelny. Tentokrát jsem neodolala a otevřela zprávy. Bylo tam několik konverzací s Janou – posílali si fotky z výletů, vtipy, ale i něžná slova: „Chybíš mi…“ „Moc bych tě chtěla obejmout.“

V tu chvíli se mi podlomila kolena. Sedla jsem si ke stolu a rozbrečela se jako malá holka. Když Petr přišel zpátky, našel mě tam sedět s jeho telefonem v ruce a slzami na tvářích.

„Proč?“ zeptala jsem se tiše.

Petr si sedl naproti mně a dlouho mlčel. Pak začal mluvit: „Nevím… Cítím se poslední roky prázdný. Doma je ticho, děti jsou pryč… Jana je jen kamarádka, rozumí mi…“

„Ale proč jí píšeš takové věci?“ přerušila jsem ho.

„Nevím,“ zopakoval zoufale. „Nechtěl jsem ti ublížit.“

Seděli jsme tam dlouho beze slov. V hlavě mi vířily vzpomínky na všechny ty roky – společné Vánoce, dovolené u moře, první krůčky našich dětí… A teď tohle.

Další dny byly jako zlý sen. Petr byl zamlklý, já plačtivá a podrážděná. Snažila jsem se mu odpustit, ale pokaždé když zazvonil jeho telefon, sevřelo se mi srdce.

Jednoho večera přišla Markéta s rodinou na návštěvu. Všimla si mé špatné nálady a večer za mnou přišla do kuchyně: „Mami, co se děje?“

Chvíli jsem váhala, ale pak jsem jí všechno řekla. Markéta mě objala: „Mami, tati tě má pořád rád. Ale možná byste si měli promluvit – opravdu promluvit.“

Ten večer jsme s Petrem seděli dlouho do noci u stolu. Poprvé po letech jsme si řekli všechno – o samotě, o strachu ze stárnutí, o tom, jak nám chybí děti i společné zážitky.

Nevím, jestli mu dokážu znovu věřit. Ale rozhodli jsme se začít znovu – malými krůčky. Chodíme spolu na procházky, plánujeme výlet na Šumavu a večer si povídáme místo sledování televize.

Někdy mám pořád strach a bolest nezmizela úplně. Ale možná je tohle šance začít nový život – jinak než dřív.

A tak se ptám: Je možné odpustit zradu po tolika letech? Dá se znovu najít důvěra tam, kde byla zlomena? Co byste udělali vy na mém místě?