Slzy na svatbě: Matčina zklamaná naděje

„Tomáši, prosím tě, ještě jednou se zamysli! Opravdu si myslíš, že Eva je ta pravá?“ šeptala jsem mu do ucha, zatímco kolem nás šuměly gratulace a skleničky cinkaly o sebe. Všichni se smáli, jen já měla v očích slzy, které jsem nedokázala skrýt. Ne, nebyly to slzy štěstí. Bylo to zklamání, které mě dusilo už měsíce.

Tomáš se na mě podíval s tvrdostí, kterou jsem u něj nikdy neviděla. „Mami, už jsme to probírali. Miluju ji. A dneska je můj den.“ Jeho hlas byl pevný, neústupný. V tu chvíli jsem pochopila, že jsem ho ztratila. Ne Evě, ale jeho vlastní tvrdohlavosti.

Celý sál v kulturním domě v našem malém městě voněl po chlebíčkách a levném šampaňském. Všude kolem pobíhaly děti v bílých košilích, tety se smály a strýcové už měli upito. Jen já stála stranou a sledovala svého jediného syna, jak si bere ženu, kterou jsem nikdy nepřijala.

Eva byla jiná než my. Pocházela z Prahy, měla vystudovanou žurnalistiku a vždycky působila chladně a odtažitě. Když k nám poprvé přijela na víkend, odmítla guláš s tím, že je vegetariánka, a místo toho si ohřála sójové párky. Moje maminka by řekla: „Tohle není ženská do chalupy.“ Ale Tomáš byl zaslepený.

Po svatbě se všechno změnilo. Tomáš přestal jezdit na nedělní obědy, Eva mu domluvila práci v Praze a já zůstala sama v našem domě na okraji města. Každý večer jsem seděla u stolu pro čtyři a dívala se na prázdné talíře. Když jsem mu volala, byl vždycky zaneprázdněný nebo unavený. „Mami, máme toho moc. Přijeď někdy ty,“ říkal mi do telefonu. Ale já věděla, že tam nejsem vítaná.

Jednou za rok přijeli na Vánoce. Eva přinesla domácí cukroví bez cukru a Tomáš mi koupil nový mobil, protože ten starý už prý byl ostuda. Seděli jsme u stromečku a já se snažila najít téma k hovoru. „Tak co práce?“ ptala jsem se opatrně. Eva se usmála tím svým úsměvem bez emocí: „Dělám na novém projektu o ekologii.“ Tomáš jen přikyvoval.

Všechno vyvrcholilo o dva roky později, když mi Tomáš oznámil, že čekají dítě. Měla bych být šťastná, ale místo toho jsem cítila strach. Bála jsem se, že moje vnučka nebo vnuk mě nikdy nepozná takovou, jaká jsem – že budu jen ta stará matka z maloměsta.

A pak přišla Markéta. Nová kolegyně z Tomášovy práce. Poprvé mi o ní řekl při jedné návštěvě: „Mami, Markéta je skvělá holka. Pomáhá mi s projektem.“ V jeho očích jsem zahlédla jiskru, kterou jsem u něj neviděla od doby, co poznal Evu.

Začala jsem si všímat změn. Tomáš byl najednou častěji v práci, domů chodil později a Eva byla čím dál nervóznější. Jednou mi zavolala: „Paní Novotná, myslíte si, že je Tomáš šťastný?“ Její hlas byl zlomený a já poprvé cítila soucit.

O pár měsíců později mi Tomáš oznámil rozvod. „Mami, omlouvám se… prostě to nevyšlo.“ Seděli jsme spolu v kuchyni a já ho držela za ruku jako malého kluka. „A co dítě?“ zeptala jsem se tiše. „Eva si ho nechá… ale budu ho vídat.“

Markéta se brzy nastěhovala k Tomášovi. Byla úplně jiná než Eva – smála se nahlas, pekla bábovky a chodila s Tomášem na houby. Ale něco mezi námi pořád stálo. Možná to byla moje vina – nikdy jsem Evu nepřijala a teď jsem měla pocit viny.

Jednoho večera jsme seděli všichni tři u stolu a Markéta mi podala ruku: „Paní Novotná, vím, že to pro vás není jednoduché… Ale ráda bych byla součástí vaší rodiny.“ Podívala jsem se jí do očí a poprvé za dlouhou dobu ucítila naději.

Ale vztahy s Evou zůstaly napjaté. Když mi přivezla vnučku Aničku na víkend, byla odměřená a ledová. „Prosím vás, žádné sladkosti,“ řekla mi hned ve dveřích. Snažila jsem se být tou nejlepší babičkou – hrála jsem si s Aničkou na zahradě, učila ji plést věnečky z pampelišek… Ale když ji Eva odvážela zpět do Prahy, vždycky jsem měla pocit, že něco dělám špatně.

Rodina byla rozdělená – Tomáš mezi dvěma ženami a dvěma světy; já mezi touhou chránit svého syna a potřebou přijmout nové členy rodiny; Eva mezi bolestí ze ztráty a hrdostí; Markéta mezi snahou zapadnout a nejistotou.

Někdy v noci sedím u okna a přemýšlím: Udělala jsem chybu? Měla jsem Tomášovi více důvěřovat? Nebo jsem měla bojovat víc? A kde je vlastně hranice mezi mateřskou láskou a sobectvím?

Možná nikdy nenajdu odpověď… Ale jedno vím jistě: rodina není samozřejmost – je to boj i dar zároveň.

Řekněte mi… Má matka právo zasahovat do života svého dospělého dítěte? Nebo bychom měli jen tiše stát opodál a doufat v jejich štěstí?