Samota mezi čtyřmi stěnami: Můj boj o místo v rodině

„Mami, to prostě nejde. Máme málo místa, děti mají svůj režim a ty by ses tu necítila dobře.“

Ta slova mi znějí v uších už třetí týden. Sedím u kuchyňského stolu, dívám se na šedivou oblohu za oknem a v ruce svírám hrnek s vlažným čajem. Panelák na pražském Jižním Městě je tichý, až na občasné bouchání dveří a vzdálený štěkot psa. Všichni někam spěchají, ale já už nemám kam. Jsem Milena, je mi 68 let a po smrti manžela jsem zůstala sama. Děti mám dvě – Petra a Lenku. Oba žijí v Praze, ale jejich životy jsou plné práce, dětí, povinností. A já? Já jsem pro ně jen další starost navíc.

„Mami, vždyť máš svůj byt, svoje věci… Proč bys chtěla bydlet s námi?“ ptala se mě Lenka naposledy, když jsme spolu seděly v kavárně na I. P. Pavlova. Snažila jsem se jí vysvětlit, že už nezvládám být sama. Že večery jsou dlouhé a ticho tíživé. Že když přijdu domů z nákupu, nemám komu říct, co jsem viděla nebo koho potkala. Jenže ona jen pokrčila rameny a začala mluvit o tom, jak je unavená z práce.

Petra jsem se ptala opatrněji. Vím, že jeho žena Jana mě nikdy neměla moc ráda. „Mami, víš, že máme malý byt. A Jana by nebyla nadšená…“ řekl mi do telefonu a rychle změnil téma na počasí.

Někdy mám pocit, že jsem pro své děti neviditelná. Když byly malé, dělala jsem pro ně první poslední. Vstávala jsem ve čtyři ráno, abych jim připravila svačiny do školy, běhala po kroužcích, šila kostýmy na besídky. Když byl Petr nemocný, seděla jsem u jeho postele celou noc. Když měla Lenka zlomené srdce, držela jsem ji v náručí a utěšovala ji. Teď mám zlomené srdce já – a nikdo mě neobejme.

Včera jsem šla do lékárny pro prášky na tlak. U pokladny přede mnou stála starší paní s vnučkou. Smály se spolu a povídaly si o škole. Cítila jsem bodnutí závisti – proč já nemůžu být součástí života svých vnoučat? Proč mě moje děti drží od sebe dál?

Večer jsem si pustila televizi jen proto, aby v bytě nebylo takové ticho. Pořady mě nezajímají, ale aspoň slyším lidské hlasy. Občas zavolám sousedce paní Novotné, ale ta má svých starostí dost – její syn ji prý chce dát do domova důchodců.

Jednou týdně chodím do knihovny na přednášky pro seniory. Je nás tam pár – většinou ženy jako já, které zůstaly samy. Povídáme si o dětech, o tom, jak nás navštěvují (nebo spíš nenavštěvují), o tom, jak je těžké najít smysl života, když už vás nikdo nepotřebuje.

Minulý týden jsem sebrala odvahu a znovu zavolala Lence.

„Leni, prosím tě… Nešlo by to aspoň na pár měsíců? Pomohla bych ti s dětmi, s domácností…“

Na druhém konci bylo ticho.

„Mami… Já nevím. Víš co? Zavolám ti později.“

Nezavolala.

Začínám si připadat jako přítěž. Jako někdo, kdo už do života svých dětí nepatří. Přitom bych tolik chtěla být součástí jejich každodennosti – vařit jim večeře, vyprávět pohádky vnoučatům před spaním, smát se společně u stolu.

Jednou večer jsem se rozplakala tak hlasitě, že jsem se bála, že mě uslyší sousedi přes tenké zdi. Ale nikdo nezaklepal na dveře.

Začala jsem přemýšlet o domově pro seniory. Ale představa sdíleného pokoje s cizí paní mě děsí. Chci být s rodinou – ne s cizími lidmi.

Někdy mám vztek na své děti. Proč jim tolik záleží na pohodlí? Proč nevidí moji bolest? Vždyť stáří není nemoc – je to jen další etapa života. Proč je v Česku tak těžké mluvit o samotě starých lidí? Proč se za ni máme stydět?

Před pár dny mi volala Lenka.

„Mami… Promiň, že jsem se neozvala dřív. Bylo toho moc v práci…“

Chtěla jsem jí říct všechno – jak moc mi chybí, jak moc bych chtěla být s nimi. Ale místo toho jsem jen řekla: „To nevadí.“

Zavěsila jsem a dlouho seděla v tichu.

Možná bych měla být vděčná za to málo kontaktu, co mám. Možná bych měla být silnější a smířit se s tím, že samota je součást stáří.

Ale někde uvnitř pořád doufám.

Možná jednou přijde den, kdy zazvoní telefon a někdo řekne: „Mami, pojď k nám.“

Nebo možná ne.

Ale řekněte mi – opravdu jsme si v Česku zvykli na to, že staří lidé patří do samoty? Opravdu je tohle všechno jen moje vina?