Když peníze rozdělují rodinu: Můj boj mezi pomocí sestře a vlastním životem

„Tak co budeš dělat? Myslíš, že si můžeš dovolit nechat Janu na holičkách?“ slyším mámin hlas, který se mi zarývá do hlavy jako ledová jehla. Sedím v kuchyni u našeho starého stolu, ruce sevřené v klíně, a dívám se na mámu, jak nervózně popotahuje záclonu. Venku prší, kapky bubnují na parapet a já mám pocit, že se mi celý svět rozpadá pod rukama.

Jana, moje mladší sestra, právě přišla o všechno. Její manžel Petr ji opustil kvůli jiné ženě. Zůstala sama se dvěma malými dětmi v paneláku na sídlišti v Brně. Já jsem se zrovna vdávala – měla jsem být šťastná, plánovat svatební cestu s Tomášem, ale místo toho jsem byla zatažená do víru rodinných hádek a nekonečných diskuzí o penězích.

„Mami, já taky nemám peníze nazbyt,“ snažím se šeptem bránit. „S Tomášem jsme si vzali hypotéku, všechno je drahé…“

Máma se na mě podívá s výčitkou. „Ale ty máš manžela! Jana nemá nikoho. Myslíš, že je to fér?“

V tu chvíli se mi sevře hrdlo. Vždycky jsem byla ta rozumnější, ta, která všechno zvládne. Ale teď mám pocit, že se ode mě očekává nemožné. Tomáš už mi několikrát naznačil, že bychom měli myslet hlavně na sebe. „Tvoje rodina je tvoje věc,“ řekl mi naposledy, když jsem navrhla, že bychom Janě mohli půjčit peníze na nájem.

Jana mi volá skoro každý večer. „Lucko, já už fakt nevím, co mám dělat. Petr mi neposlal ani korunu. Děti jsou nemocné, školka chce zaplatit obědy…“ Její hlas je unavený a zlomený. Slyším v pozadí pláč malé Klárky a dusím v sobě slzy.

Jednou večer přijdu domů později a Tomáš sedí u televize s pivem v ruce. „Zase jsi byla u mámy?“ zeptá se bez zájmu.

„Jo… Jana má problémy. Potřebuje pomoct.“

Tomáš protočí oči. „A co my? Myslíš, že nám někdo pomůže? Tvoje sestra si vždycky všechno zkazila sama.“

Cítím v sobě vztek i bezmoc. Vím, že Tomáš má pravdu – Jana byla vždycky trochu lehkomyslná, nikdy moc neřešila budoucnost. Ale teď je to moje sestra a já ji nemůžu jen tak nechat padnout.

Další den mi volá máma. „Lucko, musíš něco udělat. Jana už nemá ani na jídlo.“

„Mami, já fakt nevím…“

„Ty nevíš? Ty vždycky všechno víš! Vždyť jste rodina!“

Začínám nenávidět to slovo – rodina. Znamená to snad, že musím obětovat svůj život pro druhé? Kde je hranice mezi pomocí a sebeobětováním?

Jednoho dne přijdu k Janě domů. Byt je tmavý a studený, děti sedí v pyžamech u stolu a jedí suchý rohlík. Jana má kruhy pod očima a vypadá o deset let starší.

„Lucko… promiň, že tě pořád otravuju…“

Sednu si k ní a obejmu ji. „To je v pohodě… nějak to zvládneme.“

Ale v hlavě mi běží Tomášova slova: „Jestli jí dáš další peníze, tak si to vyřiď sama.“

Začínám žít dvojí život – před rodinou hraju silnou dceru a sestru, která všechno zvládne, doma před Tomášem předstírám, že je všechno v pořádku.

Jednou večer Tomáš najde výpis z účtu. „Co to je? Proč jsi poslala Janě tři tisíce?“

„Potřebovala na léky pro děti…“

Tomáš vstane od stolu a bouchne do něj pěstí. „A co my? Myslíš, že peníze padají ze stromu? Já už toho mám dost!“

Rozpláču se. „To je moje sestra! Nemůžu ji nechat na ulici!“

Tomáš odejde z bytu a nechá mě samotnou s výčitkami svědomí.

Další den mi volá máma: „Lucko, Tomáš ti zakázal pomáhat Janě? To snad nemyslí vážně! On není součást rodiny?“

Cítím se roztrhaná mezi dvěma světy – mezi loajalitou k sestře a povinnostmi vůči vlastnímu manželství.

Jednou večer sedím u okna a dívám se na světla města. Přemýšlím o tom, co vlastně znamená být rodina. Je to povinnost pomáhat za každou cenu? Nebo mám právo myslet i na sebe?

Jana nakonec najde práci jako prodavačka v supermarketu. Není to ideální, ale aspoň něco. Petr platí alimenty jen občas a máma dál tlačí na mě, abych pomáhala víc.

S Tomášem máme tiché domácnosti. Každý žije ve svém světě a já mám pocit, že jsem přišla o všechno – o radost z manželství i o klid v duši.

Někdy si říkám: Kde je ta hranice? Kdy už pomoc druhým znamená ztrátu sebe sama? A opravdu je rodina vždycky na prvním místě?

Co byste udělali vy na mém místě? Je správné obětovat vlastní štěstí kvůli rodině?