Když tchyně překročí práh: Můj domov, její pravidla?

„Jano, proč máš v lednici tolik jogurtů? To je zbytečné plýtvání penězi!“ ozvalo se za mými zády, když jsem v sobotu ráno v pyžamu otevřela lednici. Lekla jsem se tak, že mi málem vypadl kelímek z ruky. Tchyně Alena stála ve dveřích kuchyně, v ruce klíče od našeho bytu, které si vzala hned po podpisu kupní smlouvy.

Bylo to už půl roku, co jsme s Petrem koupili byt na Žižkově. Bez Aleniny finanční pomoci bychom na hypotéku nikdy nedosáhli. „Je to pro vás, pro vaše děti,“ říkala tehdy dojatě. Jenže od té doby se u nás objevuje kdykoliv se jí zachce – ráno, večer, někdy i v noci, když „jde kolem“ z divadla nebo z návštěvy kamarádky. Nikdy nezazvoní. Prostě otevře dveře a je doma.

Petr se snaží situaci zlehčovat. „Vždyť je to máma, pomohla nám. Buď ráda, že máme kde bydlet.“ Jenže já mám pocit, že už nebydlím doma, ale v Alenině bytě. Každý den mi připomíná, že bez ní bychom byli někde v podnájmu na sídlišti. „Jano, tohle křeslo jsem kupovala já! Prosím tě, neházej na něj ten svetr!“ nebo „Ty záclony jsou příliš tmavé, musíme je vyměnit.“

Jednou večer jsem seděla na balkoně a snažila se uklidnit po další hádce. Alena přišla neohlášeně s taškou plnou jídla a začala reorganizovat naši spíž. „Máš tu nepořádek, Jano. Musíš se naučit vést domácnost pořádně.“ Slyšela jsem, jak Petr v obýváku tiše nadává do polštáře. V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Ale kam? Do bytu, který je psaný na mě i na Petra? Nebo do podnájmu, kde bychom měli klid?

Jednoho dne jsem sebrala odvahu a zavolala mamince do Brna. „Mami, já už to nezvládám. Připadám si jako host ve vlastním domě.“ Maminka chvíli mlčela a pak řekla: „Musíš si nastavit hranice, Jani. Jinak tě to zničí.“

Rozhodla jsem se promluvit si s Petrem. Seděli jsme u stolu a já mu řekla všechno – o pocitu bezmoci, o tom, jak mě Alena kontroluje a jak mi chybí soukromí. Petr byl chvíli zticha a pak řekl: „Já vím, že je to těžké. Ale bojím se jí něco říct. Co když se urazí? Co když nám přestane pomáhat?“

Další den přišla Alena opět bez ohlášení. Tentokrát jsem ji zastavila hned ve dveřích: „Aleno, prosím tě, mohla bys nám před návštěvou zavolat? Potřebujeme trochu soukromí.“ Podívala se na mě překvapeně a uraženě zároveň: „Ale Janičko, vždyť já jsem tu doma! Pomohla jsem vám přece všechno zařídit.“

Večer jsme s Petrem seděli mlčky u televize. Cítila jsem napětí ve vzduchu. Petr nakonec řekl: „Možná bychom měli změnit zámky.“ V tu chvíli mi bylo jasné, že jsme na rozcestí – buď budeme žít podle Aleniných pravidel, nebo si vybojujeme vlastní prostor.

Začali jsme pomalu nastavovat hranice. Petr si s mámou promluvil – bylo to těžké a padlo hodně slz i výčitek. Alena se urazila a měsíc k nám nechodila vůbec. Bylo ticho… až příliš ticho. Chyběla mi její energie i starostlivost, ale zároveň jsem si poprvé po dlouhé době připadala doma opravdu doma.

Jednoho dne přišla Alena s koláčem a omluvila se: „Jsem jenom starostlivá máma. Nechtěla jsem vám brát svobodu.“ Objaly jsme se a poprvé jsme si opravdu popovídaly – o tom, co znamená být rodina i o tom, jak je důležité mít vlastní prostor.

Dnes už vím, že hranice nejsou projevem nevděčnosti, ale lásky k sobě i k druhým. Ale někdy si pořád kladu otázku: Kde končí pomoc a začíná vměšování? A jak najít odvahu říct dost – i když jde o rodinu?