„Už nejsem na Tomáše naštvaná. Začala jsem nový vztah, ale není to takové, jaké jsem čekala“: Můj rozhovor s bývalou manželkou mého manžela mě zasáhl

Život s Tomášem byl jako vír. Když jsme se setkali, byl okouzlující, jeho smích nakažlivý a jeho oči vždy hledaly ty mé v přeplněných místnostech. Zamilovala jsem se rychle a když mi navrhl manželství, neváhala jsem. Řekla jsem ano, plná nadšení začít společný život, vstoupit do role manželky a v komplikovanější roli nevlastní matky jeho sedmileté dcery, Aničky.

Eva, Tomášova bývalá manželka, byla stínem v našem štěstí. Žila v jiném městě, za což jsem byla vděčná, ale její přítomnost byla vždy cítit. Tomáš mi ujišťoval, že jejich vztah je pouze zdvořilý, nutný kvůli Aničce, ale já jsem se nemohla zbavit pocitu, že jsem na druhém místě. Možná to bylo tím, jak se mu změkly rysy, když mluvil s Evou po telefonu, nebo tím, jak si schovával staré fotky v šuplíku, do kterého jsem neměla nahlížet.

Bylo mi 35 let, ale cítila jsem se jako dítě, označující si teritorium v domě, který se mi nezdál být mým. Den, kdy měla Eva přivést Aničku, byl obzvláště napjatý. Tomáš musel pracovat, takže jsem čelila Evě sama. Nacvičovala jsem si rozhovory, představovala si scénáře, ve kterých jsem byla laskavou hostitelkou, ale když zazvonil zvonek, všechny mé plány se rozpadly.

Eva nebyla taková, jakou jsem si ji představovala. Nebyla chladná ani pohrdavá; naopak byla srdečná, její úsměv upřímný. Mluvila o školních projektech Aničky a jejím novém koníčku, jízdě na koni, ale v jejím hlasu byl podtón něčeho jiného – lítosti, možná, nebo byla to lítost?

Když jsme seděly v obývacím pokoji, Eviny oči se toulaly po fotografiích Tomáše a mě. „Přezařídili jste to tady,“ poznamenala. Přikývla jsem, náhle se cítíc obranně. „Tomáš řekl, že je čas na změnu.“

Nastalo těžké, nepříjemné ticho, než znovu promluvila. „Jsem ráda, že je Tomáš šťastný. Zaslouží si to. My… my jsme to zkoušeli, víš. Ale někdy to prostě nevyjde, jak doufáš.“

Chtěla jsem ji nenávidět, najít v jejích slovech náznak hořkosti, ale nebyl tam žádný. Mluvila o Tomášovi s respektem, dokonce s náklonností. V tu chvíli jsem si uvědomila, co mám před sebou – ne nepřítele, ale historii, které nikdy nebudu součástí.

Rozhovor se přesunul k Aničce a tomu, jak si zvyká. Evina tvář změkla, když mluvila o své dceři, její hrdost byla zřejmá. „Tatínka postrádá, ale má tě ráda. Říká, že děláš nejlepší palačinky.“

Mělo to být kompliment, ale bolelo to, připomínka mého místa – periferního, druhořadého. Když Tomáš přišel domů a našel Evu a mě v kuchyni, nastal moment napjaté zdvořilosti. Eva brzy poté odešla, její rozloučení s Tomášem bylo dlouhé, tiché svědectví jejich sdílené minulosti.

Té noci, kdy Tomáš vyprávěl staré příběhy o sobě a Evě, smál se vzpomínkám, kterých jsem nikdy nebyla součástí, cítila jsem se více než kdy jindy jako cizinec. Tehdy jsem si uvědomila, že začít znovu neznamená vymazat minulost, a některé stíny přetrvávají příliš dlouho, vrhají pochybnosti tam, kde měla být jistota.