Mezi dvěma světy: Když dcera odmítá mou novou lásku

„Nechci, aby sem ještě někdy přišel!“ Anička stála uprostřed obýváku, ruce zaťaté v pěst a oči plné slz. Její hlas se třásl vztekem i zoufalstvím. Bylo jí teprve deset, ale v tu chvíli působila dospěleji než já. Já, Jana, která jsem před dvěma lety pohřbila svého muže a od té doby se snažila být silná – pro ni i pro sebe.

„Aničko, prosím tě, pojď si sednout. Musíme si promluvit,“ snažila jsem se zachovat klid, i když mi srdce bušilo až v krku. Věděla jsem, že tohle jednou přijde, ale doufala jsem, že až bude starší, až pochopí…

„Ne! Ty mě vůbec neposloucháš! Táta by nikdy nedovolil, aby tu byl někdo cizí!“ křičela a slzy jí stékaly po tvářích. V tu chvíli jsem si připadala jako nejhorší matka na světě. Všechno, co jsem za poslední roky budovala – naši důvěru, bezpečí domova – se rozpadalo pod tíhou jedné věty.

Petr přišel do našeho života nenápadně. Potkali jsme se v práci na magistrátu v Plzni. On byl nový IT specialista, já vedoucí oddělení. Nejprve jsme spolu chodili na obědy, pak na kávu po práci. Smál se mým vtipům a já jeho. Po měsících opatrného sbližování jsem ho poprvé pozvala domů – nejdřív jen na kávu, později na večeři. Anička byla zpočátku zvědavá, ale brzy se začala stahovat do sebe.

„Mami, proč musíš mít někoho dalšího? Nestačím ti já?“ ptala se jednou večer, když jsme spolu skládaly puzzle. Ta otázka mě bodla přímo do srdce.

„Ty jsi pro mě všechno, Aničko. Ale i dospělí potřebují někoho blízkého,“ odpověděla jsem tiše a pohladila ji po vlasech.

Od té doby se mezi námi začala tvořit propast. Každý Petrův příchod domů znamenal ticho nebo hádku. Jednou jsem slyšela Aničku, jak volá babičce: „Já ho nenávidím! On nám bere maminku!“

Moje máma mi pak volala: „Jani, dej jí čas. Je to pro ni těžké. Ale i ty máš právo být šťastná.“

Jenže čas nepomáhal. Anička začala nosit špatné známky ze školy, přestala chodit na gymnastiku, kterou milovala. Učitelka mi volala: „Paní Novotná, Anička je poslední dobou smutná a uzavřená. Nechcete si o tom přijít promluvit?“

Jednoho večera jsem seděla v kuchyni s Petrem. „Možná bych měl na čas přestat chodit k vám domů,“ navrhl opatrně.

„To není fér ani k tobě,“ povzdechla jsem si.

„Ale je to tvoje dcera…“

A tak jsme začali žít dva paralelní životy – jeden s Petrem v kavárnách a parcích, druhý doma s Aničkou v tichu a napětí.

Jednoho dne přišla Anička ze školy dřív a našla mě s Petrem v kuchyni. Zůstala stát ve dveřích a pak vybuchla: „Buď on, nebo já! Jestli s ním budeš dál, půjdu bydlet k babičce!“

V tu chvíli se mi zhroutil svět. Věděla jsem, že to není jen dětský vzdor. Byla to bolest ztráty otce, strach z neznámého a možná i pocit zrady.

Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem o tom, co je správné. Mám právo na vlastní štěstí? Nebo bych měla všechno obětovat pro dceru? Petr mi ráno napsal: „Jestli mě miluješ, najdeme cestu. Ale nechci být příčinou vašeho neštěstí.“

Dny plynuly v napětí. Anička se mnou skoro nemluvila. Jednou večer jsem ji našla sedět na posteli s fotkou táty v ruce.

„Víš, že bych nikdy nechtěla tátu nahradit,“ řekla jsem tiše a sedla si vedle ní.

„Ale já mám pocit, že na něj zapomínáš…“ šeptla.

Objala jsem ji a poprvé po dlouhé době jsme obě plakaly.

Začaly jsme chodit k rodinné terapeutce paní Dvořákové. První sezení bylo těžké – Anička mlčela a já brečela. Ale postupně jsme si začaly povídat o tátovi i o Petrovi. Učili jsme se žít s minulostí i budoucností.

Po několika měsících Anička souhlasila, že půjdeme všichni tři na výlet do zoo. Nebylo to dokonalé – byla odtažitá a Petr nervózní – ale byl to začátek.

Dnes už Petr občas přijde na večeři a Anička se s ním dokáže bavit o škole nebo o kočkách z útulku. Není to pohádka – pořád máme těžké dny a někdy mám pocit, že balancuji nad propastí.

Ale věřím, že když člověk bojuje za lásku i rodinu zároveň, může najít cestu.

Někdy večer přemýšlím: Je možné být dobrou matkou i šťastnou ženou zároveň? Co byste udělali vy na mém místě?