Jednoho dne jsem objevila zprávy mého manžela: Byl ochoten kvůli jiné ženě obětovat všechno

„Františku, kdo ti zase píše v deset večer?“ zeptala jsem se a snažila se, aby můj hlas zněl klidně, i když mi v břiše svíralo něco ledového. Můj muž seděl na gauči, mobil pevně v ruce, a jen pokrčil rameny: „To je kolega z práce, Naďo. Máme uzávěrku.“

Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem mu věřila. Už několik měsíců byl jiný – odtažitý, podrážděný, často zůstával v práci déle a doma byl duchem nepřítomný. Vždycky jsme byli obyčejná česká rodina z Kladna. Dvě děti, hypotéka na byt, víkendové výlety na Sázavu. Ale poslední dobou jsem měla pocit, že žiju s cizincem.

Jednou večer, když František usnul u televize, jsem zahlédla jeho mobil položený na stole. Věděla jsem, že bych to neměla dělat, ale něco mě nutilo. Srdce mi bušilo až v krku, když jsem zadala jeho PIN – byl to pořád stejný datum našeho výročí. Otevřela jsem zprávy a uviděla jméno, které mi nic neříkalo: Lenka.

„Miluju tě. Kvůli tobě bych opustil všechno,“ stálo v jedné zprávě. Další: „Nemůžu už dál žít ve lži. Chci být jen s tebou.“

V tu chvíli se mi zhroutil svět. Seděla jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a slzy mi stékaly po tváři. V hlavě mi běžely obrazy našich společných let – svatba na radnici, první Vánoce s dětmi, společné dovolené v Krkonoších. Jak dlouho už to trvá? Kdy se rozhodl, že já už pro něj nejsem dost?

Druhý den ráno jsem byla jako tělo bez duše. František si všiml mého mlčení: „Děje se něco?“ zeptal se opatrně. „Chceš mi něco říct?“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si to stihla rozmyslet. Ztuhl a odvrátil pohled.

„Naďo… já…“ začal a pak se odmlčel. „Prosím tě, řekni mi pravdu,“ zašeptala jsem. „Máš někoho jiného?“

Mlčel dlouho. Pak jen přikývl.

„Jak dlouho?“ ptala jsem se tiše.

„Půl roku,“ odpověděl a já měla pocit, že se mi zastavilo srdce.

„A co děti? Co já? To jsi chtěl všechno zahodit?“

„Já nevím… Nechtěl jsem ti ublížit…“

„Ale ublížil jsi mi víc než kdokoliv jiný,“ vydechla jsem.

Dny plynuly v mlze bolesti a vzteku. Děti si všimly napětí doma – dcera Anička se mě ptala, proč je táta pořád smutný a proč tolik pláču v koupelně. Syn Honzík začal být zamlklý a uzavřený do sebe.

Moje máma mi radila: „Naďo, bojuj o něj! Každé manželství má krizi.“ Ale já cítila jen prázdnotu a ponížení. Kamarádka Petra mě objala a řekla: „Naďo, nejsi první ani poslední. Ale musíš myslet i na sebe.“

František se snažil být doma víc, ale bylo to křečovité. Jednou večer přišel za mnou do ložnice: „Naďo, já nevím, co mám dělat. Mám tě rád, ale Lenku miluju…“

„Tak běž za ní,“ řekla jsem zlomeně. „Ale děti ti nikdy neodpustí, že jsi nás opustil.“

Začaly hádky o peníze, o byt, o péči o děti. František chtěl střídavou péči, já si to neuměla představit – jak mám pustit své děti na týden k ženě, která rozbila naši rodinu?

Jednou večer přišel Honzík domů uplakaný: „Mami, proč už táta nebydlí s námi? Udělal jsem něco špatně?“ Objala jsem ho a slíbila mu, že za nic nemůže.

Začala jsem chodit k psycholožce. Poprvé v životě jsem musela přiznat sama sobě, že nejsem dokonalá matka ani manželka – ale že mám právo na štěstí.

František se odstěhoval k Lence do paneláku na druhém konci města. Děti tam chodily nerady – Lenka byla na ně milá až moc a všechno bylo jiné. Já zůstala sama v našem bytě plném vzpomínek.

Jednou večer jsme seděli s Aničkou u stolu a ona se mě zeptala: „Mami, budeš ještě někdy šťastná?“ Rozplakala jsem se před ní poprvé.

Začala jsem pomalu nacházet sama sebe – chodila jsem s dětmi na výlety, začala běhat po lese za městem a občas si dovolila i smát se s kamarádkami u vína.

František mi jednou napsal: „Promiň mi všechno.“ Odpověděla jsem mu: „Odpouštím ti. Ale už nikdy nebudeme stejní.“

Dnes už vím, že život jde dál i po největší zradě. Ale někdy v noci přemýšlím – mohla jsem něco udělat jinak? Je možné znovu věřit po takové ráně?

Co byste udělali vy na mém místě? Dá se vůbec odpustit nevěra? Nebo je lepší začít znovu úplně od začátku?