Když tchyně odmítla pomoc: Příběh o ztracené důvěře a rodinných poutech

„Proč bych vám měla dávat peníze? Každý si musí pomoci sám!“ slyšel jsem tehdy od mámy, když jsem jí s těžkým srdcem volal, že jsem přišel o práci v továrně. Seděl jsem v kuchyni našeho panelákového bytu v Ostravě, ruce se mi třásly a Lenka na mě upírala pohled plný obav. Naše dcera Klárka si v dětském pokoji kreslila sluníčko, aniž by tušila, jak moc se nám svět právě zatemnil.

„Mami, my to fakt potřebujeme. Nejde o žádné rozmary. Klárka má jít příští rok na gympl, Lenka je na mateřské a já…“

„Viktore, už jsem řekla. Já taky nemám na rozhazování. A vy jste si vybrali svůj život. Tak si ho žijte,“ přerušila mě máma a zavěsila.

Ten den jsem poprvé v životě pocítil, jaké to je být opravdu sám. Lenka mě objala a šeptala: „Zvládneme to. Nějak to zvládneme.“ Ale v jejím hlase byla slyšet nejistota.

Následující měsíce byly peklo. Všude jsem rozesílal životopisy, bral jsem každou brigádu – rozvoz pizzy, noční směny ve skladu, dokonce i úklid v nemocnici. Peníze sotva stačily na nájem a jídlo. Klárka se začala ptát, proč nemůžeme jet na výlet jako ostatní děti ze třídy. Lenka prodala svůj starý notebook, abychom měli na školní potřeby.

Máma se neozvala ani jednou. Věděl jsem, že má nějaké úspory – vždycky byla spořivá, dokonce si koupila nový televizor a jezdila s kamarádkami do lázní. Ale nám nepomohla.

Čas plynul a já nakonec našel práci ve skladu v logistické firmě. Nebylo to nic moc, ale aspoň jsme mohli trochu vydechnout. S Lenkou jsme si slíbili, že už nikdy nebudeme na nikom závislí.

Jenže život má zvláštní smysl pro ironii. Letos v zimě mi volala máma – poprvé po dvou letech.

„Viktore… já… potřebuju pomoc,“ zněl její hlas zlomeně. „Doktoři říkají, že mám rakovinu slinivky. Potřebuju peníze na léčbu.“

Seděl jsem v autě před supermarketem a díval se na sníh padající na čelní sklo. V hlavě mi hučelo. Máma? Ta samá žena, která nás nechala ve štychu? Teď potřebuje nás?

Doma jsem to řekl Lence. Mlčela dlouho, pak jen tiše pronesla: „A co Klárka? Máme našetřeno sotva na její školu…“

Začal kolotoč nemocnic, lékařů a účtů. Máma byla slabá, hubla před očima. Sedával jsem u její postele v nemocnici v Porubě a poslouchal její vzpomínky na dětství v Beskydech, na tátu, který nás opustil, když mi bylo osm.

Jednou večer se mě zeptala: „Viktore… proč jsi mi to nikdy nevyčetl? Že jsem vám tehdy nepomohla?“

Podíval jsem se jí do očí a cítil směs vzteku a lítosti. „Protože jsem doufal, že jednou pochopíš sama.“

Léčba byla drahá. Pojišťovna neproplácela všechno a my jsme museli sahat do úspor určených pro Klárku. Lenka začala chodit na noční směny do supermarketu, já bral přesčasy. Klárka byla smutná, že nás skoro nevidí.

Jednou večer jsme seděli s Lenkou u stolu nad hromadou složenek.

„Co když to všechno děláme zbytečně?“ zeptala se tiše. „Co když jí stejně nepomůžeme?“

Nevěděl jsem, co říct. Cítil jsem se rozpolcený – byl jsem synem i otcem zároveň a měl jsem pocit, že selhávám v obojím.

Máma nakonec zemřela na jaře. Pohřeb byl malý, přišlo jen pár jejích známých z domova důchodců. Po obřadu za mnou přišla jedna z jejích kamarádek.

„Vaše maminka mi často říkala, jak je na vás pyšná. Jen to neuměla dát najevo.“

Doma jsme s Lenkou seděli u stolu a dívali se na prázdné spořicí konto.

„Stálo to za to?“ zeptala se Lenka.

Dívám se na Klárku, která si v koutě tiše čte knížku. Přemýšlím: Může člověk odpustit minulost kvůli budoucnosti? A kde je hranice mezi povinností a sebeláskou? Co byste udělali vy?