Když jsem utekla s dětmi: Příběh o odvaze a zradě za zavřenými dveřmi

„Mami, proč tak spěcháme?“ ptala se mě malá Anička, zatímco jsem ji vlekla za ruku po mokrém chodníku. Dešťové kapky nám stékaly po tvářích a v druhé ruce jsem nesla batoh s tím nejnutnějším. V hlavě mi hučelo, srdce mi bušilo až v krku. Věděla jsem, že musím pryč – pryč od Tomáše, od jeho křiku, od jeho ran. Už to nebylo jen o mně.

„Musíme najít místo, kde budeme v bezpečí,“ odpověděla jsem tiše, abych nevyděsila i malého Filípka, kterého jsem nesla v náručí. Bylo už pozdě večer, tramvaje jezdily poloprázdné a já zoufale hledala v telefonu číslo na Janu. Byla to moje nejlepší kamarádka od základky, vždycky mě podržela. Věděla jsem, že ona mě nenechá na ulici.

Telefon vyzváněl nekonečně dlouho. Konečně se ozval její hlas: „Lucko? Co se děje?“

„Jano, prosím tě… potřebuju pomoct. Nemůžu být doma. Můžeme k vám na chvíli?“

Chvíli bylo ticho. Pak jen: „Přijeďte. Hned.“

Cesta tramvají byla nekonečná. Děti byly unavené, Filípek usnul v mém náručí. Když jsme dorazili k Janinu paneláku na Jižním Městě, byla už tma a déšť zesílil. Jana stála dole ve vchodu, objala mě a rychle nás vtáhla dovnitř.

„Co se stalo?“ šeptala, když jsme vyjeli výtahem do šestého patra.

„Tomáš… zase…“ nedokázala jsem to doříct. Jana mě jen pevně objala.

Vešli jsme do bytu. V kuchyni seděl Petr, Janin manžel. Nikdy jsme si nebyli moc blízcí, ale vždycky byl slušný. Teď se na mě díval s ledovým klidem.

„Co to má znamenat?“ zeptal se Jana.

Jana mu rychle vysvětlila situaci: „Lucka potřebuje na pár dní útočiště. Tomáš jí ubližuje.“

Petr se zamračil: „Tohle není azylový dům. Máme malou Klárku, nechci tu žádné cizí problémy.“

Zamrazilo mě. Jana se na něj otočila: „Petře! To je Lucka! Moje nejlepší kamarádka! Má dvě malé děti!“

Petr vstal od stolu: „To mě nezajímá. Nechci tu žádné scény. Ať si najde pomoc jinde.“

Stála jsem tam s dětmi v předsíni, promočená a ponížená. Jana se mi omlouvala pohledem, ale bylo vidět, že Petr je neoblomný.

„Lucko… já…“ šeptla Jana a slzy jí stékaly po tváři.

„To nic,“ řekla jsem tiše a snažila se nebrečet před dětmi. „Zkusím to jinde.“

Vyšli jsme zpátky do deště. Anička začala plakat: „Mami, proč nás teta Jana nechce?“

„To není pravda, zlatíčko,“ hladila jsem ji po vlasech. „Teta by nás vzala, ale strejda Petr…“ Nedokázala jsem to vysvětlit ani sama sobě.

Seděla jsem s dětmi na lavičce pod přístřeškem u autobusové zastávky a přemýšlela, co dál. Bylo mi zima a cítila jsem se naprosto bezmocná. V hlavě mi běžely vzpomínky na všechny ty chvíle, kdy jsem Tomášovi odpouštěla – kvůli dětem, kvůli tomu, že „to přece není tak zlé“. Ale dnes večer už to bylo příliš.

Telefon mi vibroval v kapse – zpráva od Jany: „Promiň mi to, Lucko. Petr je tvrdohlavý blbec. Zkusím něco vymyslet.“

Seděla jsem tam dlouho. Nakonec jsem zavolala na linku bezpečí pro ženy v nouzi. Paní na druhém konci byla laskavá a trpělivá. Zařídila nám místo v azylovém domě na druhém konci Prahy.

Cesta byla dlouhá a děti už skoro spaly ve stoje. Když jsme dorazily do azylového domu, byla už půlnoc. Přivítala nás paní Alena – starší žena s laskavýma očima.

„Nebojte se,“ řekla tiše a pohladila Aničku po vlasech. „Tady jste v bezpečí.“

Dostali jsme malý pokoj s palandou a rozkládací postelí. Děti usnuly během minuty. Já seděla na posteli a dívala se do tmy.

Druhý den ráno mi Jana volala: „Lucko, promiň mi to ještě jednou… Petr je prostě takový… Ale já ti pomůžu najít práci nebo byt, cokoliv budeš potřebovat.“

Byla jsem jí vděčná, ale zároveň jsem cítila hořkost – jak snadno může jeden člověk rozhodnout o osudu druhého? Jak rychle se může proměnit bezpečí v nejistotu?

V azylovém domě jsem potkala další ženy – Hanku s třemi dětmi, paní Martu po padesátce, která utekla od syna alkoholika… Každá měla svůj příběh plný bolesti i naděje.

Začala jsem hledat práci – nejdřív brigádu v pekárně, pak úklid v kancelářích. Děti chodily do školky poblíž azylového domu. Pomalu jsme si zvykaly na nový život bez strachu.

Jana mi dál pomáhala – vozila nám oblečení pro děti, někdy nás vzala na výlet do ZOO nebo do parku. Petr mě už nikdy nepozdravil.

Jednou večer mi Anička řekla: „Mami, už se nebojím spát sama.“ A já poprvé po dlouhé době pocítila klid.

Dnes už máme svůj malý byt na okraji Prahy. Práce není lehká, ale zvládáme to. S Janou jsme pořád kamarádky – i když mezi námi zůstalo něco nevyřčeného.

Někdy si říkám: Proč jsou lidé jako Petr schopní zavřít dveře před někým v nouzi? A co bych udělala já na jeho místě? Myslíte si, že bychom měli být k sobě navzájem otevřenější a pomáhat si víc?