Když jsem poprvé potkala manželovu bývalou: Příběh o smíření a odvaze otevřít srdce

„Tak co, Kláro, už jsi připravená?“ ozvalo se z předsíně. Petr stál u dveří, nervózně si pohrával s klíči a já cítila, jak mi srdce buší až v krku. „Nevím, jestli na to někdy budu připravená,“ odpověděla jsem tiše a snažila se zakrýt třesoucí se ruce. Dnes měl přijít den, kterého jsem se bála celé dva roky našeho manželství – poprvé jsem měla potkat jeho bývalou ženu, Lenku.

Lenka měla přijet z Brna, aby přivezla jejich syna Matěje na víkend. Věděla jsem, že je to jen pár hodin, ale v hlavě mi běžely všechny možné scénáře. Co když mě bude nenávidět? Co když bude Matěj chtít být radši s ní? A co když Petr pořád myslí na ni?

„Kláro, ona je v pohodě. Fakt. Není to žádná fúrie,“ snažil se mě Petr uklidnit, ale já věděla své. Vždyť kdo by byl v pohodě s tím, že jeho bývalý muž má novou ženu, která teď vychovává jeho dítě?

Když zazvonil zvonek, málem jsem upustila hrnek s čajem. Petr otevřel dveře a já slyšela její hlas – klidný, trochu unavený, ale milý. „Ahoj, Petře. Ahoj Matěji.“

Matěj vběhl dovnitř a hned mi skočil kolem krku. „Ahoj Kláro!“ vykřikl a já cítila, jak se mi trochu ulevilo. Pak jsem ji spatřila – Lenka byla vysoká, štíhlá, s tmavými vlasy staženými do culíku. Měla na sobě obyčejné džíny a svetr, ale působila sebejistě a klidně.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem nejistě.

„Ahoj Kláro,“ usmála se na mě Lenka a podala mi ruku. Její stisk byl pevný, ale ne nepříjemný.

Petr nás nechal chvíli samotné v kuchyni, zatímco šel Matějovi ukázat jeho nový pokoj. Nastalo trapné ticho. Snažila jsem se najít nějaké téma, ale v hlavě mi znělo jen: „Co si o mně asi myslí?“

Lenka si všimla mé nervozity. „Nebojte se mě,“ řekla tiše. „Vím, že to není jednoduché.“

Zaskočilo mě to. „Já… já jen nechci dělat chyby. Nechci Matěje zklamat.“

Lenka se pousmála. „Víte, já jsem byla přesvědčená, že nikdy nikoho dalšího k Matějovi nepustím. Ale pak jsem viděla, jak o vás mluví. Říká vám ‚moje Klára‘.“

V tu chvíli mi zvlhly oči. „Mám ho moc ráda,“ přiznala jsem.

„To je to nejdůležitější,“ řekla Lenka a její hlas byl upřímný. „Já už s Petrem dávno nic nemám. Ale Matěj potřebuje oba světy – ten váš i ten můj.“

Sedly jsme si ke stolu a začaly si povídat. O škole, o Matějových zálibách, o tom, jak těžké bylo pro Lenku začít znovu po rozvodu. Najednou jsem cítila, že už nebojuji proti ní – ale že jsme na jedné lodi.

„Víš, Kláro,“ řekla najednou Lenka a podívala se mi do očí, „já ti vlastně děkuju. Že jsi tu pro něj. Že ho máš ráda.“

V tu chvíli jsem pochopila, že moje největší nepřítelkyně byla moje vlastní nejistota. Že Lenka není hrozba – ale žena, která taky miluje stejného kluka jako já.

Když odcházela, objala mě. „Neboj se být sama sebou,“ zašeptala mi do ucha.

Celý večer jsem pak seděla na gauči a přemýšlela nad tím setkáním. Petr přišel a pohladil mě po vlasech: „Tak co?“

„Myslím… myslím, že to zvládnu,“ usmála jsem se.

Od té doby jsme si s Lenkou občas napsaly zprávu nebo si zavolaly ohledně Matěje. Přestala jsem se bát její přítomnosti – naopak jsem byla ráda, že můžeme být tým pro někoho tak důležitého.

Někdy si říkám: Proč jsme my ženy tak často jedna druhé soupeřkami místo spojenkyněmi? Kolik zbytečných bojů bychom si ušetřily, kdybychom si dokázaly říct pravdu do očí?

A co vy? Dokázaly byste odpustit minulosti a najít v ní sílu pro budoucnost?