Proč bych měla teď pečovat o svou matku? Příběh o zlatém synovi a neviditelné dceři

„Lenko, proč jsi zase tak protivná? Tomáš by tohle nikdy neudělal!“ slyším mámin hlas, ostrý jako břitva, zatímco mi v ruce praská talíř. Střepy cinkají o lino v kuchyni našeho panelákového bytu na Jižním Městě. Je mi třináct a v tu chvíli vím, že nikdy nebudu dost dobrá. Tomáš, můj o dva roky starší bratr, stojí za mnou a dívá se na mě s tím svým typickým výrazem – směs pobavení a lítosti. „Nech ji být, mami,“ řekne tiše, ale vím, že to není kvůli mně. Chce jen být ten hodný syn.

Roky plynou a já se učím být neviditelná. Ve škole mám samé jedničky, ale na vysvědčení se mamka podívá jen letmo. „Tomáš dostal pochvalu od třídní,“ oznámí pyšně tátovi u večeře. Já mlčím a v hlavě mi hučí otázka: Proč nejsem jako on? Proč mě nikdy nepochválí? Když Tomáš vyhraje okresní kolo v atletice, slavíme dortem. Když já vyhraju literární soutěž, dostanu pokrčení ramen.

Když mi bylo dvacet, odešla jsem z domova na kolej do Brna. Tam jsem poprvé zažila pocit svobody. Nikdo mě nesrovnával s Tomášem, nikdo mi neříkal, že jsem moc citlivá nebo málo praktická. Jenže doma se nic nezměnilo. Každý telefonát byl o Tomášovi: „Víš, Tomáš teď pracuje v bance… Tomáš si koupil nové auto… Tomáš má skvělou přítelkyni.“

Pak přišel telefonát, který všechno změnil. „Lenko, maminka je nemocná. Má rakovinu. Potřebujeme tě doma,“ řekl táta bez obalu. V tu chvíli jsem cítila směs viny a vzteku. Proč já? Proč ne Tomáš? Ale samozřejmě – Tomáš má práci, Tomáš má život, Tomáš je ten úspěšný. Já jsem ta, co má čas.

Vrátila jsem se do Prahy a našla maminku slabou, pohublou a zlomenou. „Lenko, promiň…“ zašeptala jednou v noci, když jsem jí měnila prostěradlo. Ale nikdy nedořekla za co. Za roky přehlížení? Za to, že mě nikdy neobjala tak jako jeho?

Jednou večer jsme seděli s Tomášem v kuchyni. „Víš, že to není fér,“ řekla jsem tiše. „Co?“ zvedl oči od mobilu. „Že všechno zůstalo na mně.“

Tomáš pokrčil rameny: „Já… já nevím, jak bych to zvládl. Ty jsi silnější.“

Zasmála jsem se hořce: „Nejsem silnější. Jen jsem zvyklá být sama.“

Dny se táhly v nekonečném koloběhu léků, návštěv lékařů a tichých večerů u televize. Maminka byla čím dál slabší a já čím dál unavenější. Táta chodil do práce a Tomáš přijel jednou za týden na hodinu – vždycky s kyticí a úsměvem. „Jsi úžasná, Leni,“ říkala mi sousedka paní Novotná na chodbě. Ale já si tak nepřipadala.

Jednou v noci jsem seděla u maminky a držela ji za ruku. „Lenko…“ zašeptala. „Měla jsem tě ráda… jen jsem to neuměla ukázat.“ Slzy mi tekly po tváři a nevěděla jsem, jestli jí mám věřit.

Po pohřbu se rodina sešla u nás doma. Všichni mluvili o tom, jak byla maminka statečná a jak Tomáš všechno zvládal s noblesou. Nikdo nezmínil mě – tu, která u ní byla do posledního dechu.

Odešla jsem ven na balkon a dívala se na šedé paneláky pod sebou. V hlavě mi zněla jediná otázka: Proč bych měla dál pečovat o lidi, kteří mě celý život přehlíželi? Co dlužíme svým rodičům – a co dlužíme sami sobě?

Možná je čas začít žít pro sebe. Možná je čas odpustit – nebo aspoň přestat čekat na uznání, které nikdy nepřijde.

A co vy? Myslíte si, že máme povinnost pečovat o své rodiče bez ohledu na minulost? Nebo máme právo říct: Dost?