Pod matčiným mikroskopem: Když už není kam utéct

„Kde jsi byla? S kým jsi mluvila? Proč jsi neodpověděla na mou zprávu hned?“ Matčin hlas mě bodal jako jehly, když jsem vešla do předsíně. Její pohled byl ostrý, oči přimhouřené, v ruce mobil s otevřenou aplikací na sledování polohy. Bylo mi devatenáct a měla jsem pocit, že žiju v domě, kde se i stíny bojí nadechnout bez jejího svolení.

„Byla jsem jen s Terezou na kávě, mami,“ odpověděla jsem tiše, ale v duchu jsem křičela. Tereza byla jediná kamarádka, kterou mi matka ještě úplně nezakázala. Ostatní už dávno prošly jejím sítem – buď jejich rodiče nebyli dost vzdělaní, nebo jejich bratři měli špatné známky, nebo snad někdo v rodině pil. Všechno věděla. Všechno musela vědět.

„Tereza? Ta Tereza, jejíž bratr měl před dvěma lety průšvih s policií? Myslíš, že to nevím?“ Její hlas byl ledový. „S takovými lidmi se nebudeš stýkat.“

Cítila jsem, jak se mi stahuje hrdlo. „Mami, to byl omyl, on za to nemohl…“

„Nezajímá mě to! Ty nebudeš jako oni!“

Zavřela jsem oči a snažila se potlačit slzy. Věděla jsem, že odpor je marný. Matka měla vždy poslední slovo. Otec byl tichý stín v pozadí, který se nikdy neodvážil postavit. Bratr už dávno utekl na vysokou do Brna a domů jezdil jen na Vánoce.

Ten večer jsem seděla ve svém pokoji a dívala se na prázdnou zeď. Mobil ležel na stole – matka mi ho pravidelně kontrolovala. Věděla heslo ke všemu. Facebook, Instagram, dokonce i WhatsApp. Jednou jsem si zkusila změnit heslo a ona mi na to přišla během hodiny.

Začala jsem psát deník do starého sešitu z gymplu. Tam jsem mohla být sama sebou. Psala jsem o snech, o tom, jak bych chtěla studovat psychologii v Praze a bydlet na koleji. Psala jsem o tom, jak mě dusí její láska – nebo spíš posedlost.

Jednoho dne přišla domů dřív z práce. Našla mě u stolu s deníkem v ruce.

„Co to píšeš?“ zeptala se podezřívavě.

„Jen úkol do školy,“ zalhala jsem rychle a schovala sešit pod učebnice.

Podívala se na mě dlouze a pak odešla. Ale večer, když jsem šla spát, zjistila jsem, že deník zmizel.

Ráno mě čekala v kuchyni s otevřeným sešitem na stole.

„Takže ty chceš utéct do Prahy? Myslíš si, že tam budeš šťastná? Bez rodiny? Bez pravidel?“

Bylo to poprvé, co jsem jí viděla plakat. Ale místo lítosti jsem cítila vztek. „Mami, já už nemůžu! Dusíš mě! Nejsi moje věznitelka!“

„Já tě chráním! Všechno dělám pro tvoje dobro!“

„To není ochrana! To je kontrola! Já nejsem ty!“

Rozplakala se ještě víc a já utekla do pokoje. Ten den jsem poprvé začala plánovat útěk.

Tereza mi nabídla pomoc – její teta měla malý byt v Holešovicích a hledala spolubydlící. Začala jsem si tajně balit věci do tašky schované pod postelí. Každý den jsem žila ve strachu, že matka něco zjistí.

Jednoho večera přišla bouřka. Matka seděla v obýváku a dívala se na staré fotky z dětství. „Pamatuješ si, jak jsi byla malá? Jak jsi mě držela za ruku?“

Mlčela jsem. Už jsem nevěděla, co říct.

„Já tě nechci ztratit,“ zašeptala.

„Ale když mě budeš držet moc pevně, tak mě ztratíš stejně,“ odpověděla jsem tiše.

Druhý den ráno jsem odešla. S batohem na zádech a srdcem bušícím až v krku jsem zamířila na nádraží. Tereza už čekala u vlaku.

Cesta do Prahy byla jako sen. Byt byl malý a starý, ale byl můj. První noc jsem nemohla spát – pořád jsem čekala, že matka zazvoní u dveří nebo mi zavolá policii.

Ale dny plynuly a já začala dýchat volněji. Našla jsem si brigádu v kavárně a začala chodit na přijímačky na psychologii.

Matka mi psala každý den – nejdřív výčitky, pak prosby, nakonec ticho.

Po třech měsících mi přišel dopis. Rukopis byl roztřesený:

„Promiň mi všechno. Bojím se o tebe každý den. Ale už chápu, že tě musím nechat jít.“

Rozplakala jsem se nad tím dopisem víc než kdy předtím.

Dnes je to rok od chvíle, kdy jsem odešla. S matkou si píšeme občas – opatrně, jako bychom našlapovaly po střepech. Pořád mám někdy pocit viny i úlevy zároveň.

Někdy si říkám: Je možné najít rovnováhu mezi láskou a svobodou? Nebo jsme odsouzeni opakovat chyby svých rodičů? Co byste udělali vy na mém místě?