Zachycená v pasti: Jak pomoc synovi a jeho ženě zničila mou finanční svobodu

„Mami, prosím tě, můžeš nám půjčit ještě těch sto tisíc? Bez toho tu hypotéku prostě nedostaneme.“ Tomášův hlas zněl naléhavě a já cítila, jak mi v hrudi stoupá tlak. Seděla jsem u kuchyňského stolu, ruce sevřené kolem hrnku s kávou, která už dávno vystydla. Vedle mě seděla jeho žena Jana, oči sklopené, ruce nervózně žmoulající lem svetru. V tu chvíli jsem věděla, že nemám na výběr.

Celý život jsem žila pro Tomáše. Když mi bylo dvacet tři, jeho otec Petr nás opustil. Zůstala jsem na všechno sama – na noční horečky, první školní den i pubertální vzdor. Pracovala jsem ve školní jídelně, abychom měli na nájem a občas i na malou radost. Nikdy jsem si nestěžovala. Vždycky jsem věřila, že až Tomáš vyroste, bude mít lepší život než já.

A teď tu seděl přede mnou, dospělý muž s vlastní rodinou, a já měla pocit, že se kruh uzavírá. „Samozřejmě,“ vydechla jsem nakonec a podepsala papír, který mi podsunul. Byla to už třetí půjčka za poslední dva roky. První byla na svatbu, druhá na auto – prý aby mohli jezdit za prací do Prahy. Teď šlo o byt v paneláku na Jižním Městě.

„Děkujeme, mami,“ Jana mě objala a já cítila její parfém smíchaný s potem nervozity. Tomáš mě jen krátce pohladil po rameni. „Vrátíme ti to hned, jak to půjde.“

Jenže nešlo. Po pár měsících přišla Jana o práci v bance a Tomášovi snížili úvazek. Najednou se začaly hromadit složenky a telefonáty z banky. Já mezitím žila z důchodu a zbytek úspor jsem jim posílala na účet. Přestala jsem chodit do divadla s kamarádkami, odhlásila jsem si plavání i jazykový kurz. Každý měsíc jsem počítala drobné v peněžence a doufala, že příští měsíc už bude líp.

Jednoho večera mi volala moje sestra Alena. „Kláro, ty jsi blázen! Vždyť oni tě jen využívají! Kdy sis naposledy koupila něco pro sebe?“ Rozplakala jsem se do telefonu. „Oni jsou moje rodina… Nemůžu je nechat padnout.“

Začala jsem si přivydělávat úklidem u sousedů v domě. Každé ráno jsem vstávala v pět, abych stihla vytřít chodby a umýt okna dřív, než půjde Tomáš do práce – nechtěla jsem, aby mě viděl takhle poníženou. Vždycky říkal: „Mami, ty jsi silná ženská.“ Ale já se cítila slabší než kdy dřív.

Jednoho dne mi přišel dopis z banky – exekuce na můj účet kvůli nesplacené půjčce. Seděla jsem v kuchyni a třásly se mi ruce. Zavolala jsem Tomášovi. „Mami, já nevím, co mám dělat… My sami nemáme z čeho splácet.“ Jeho hlas byl unavený, cizí.

Začali jsme se hádat. „Tomáši, vždyť já už nemám nic! Všechno jsem ti dala!“ křičela jsem do telefonu a slzy mi tekly po tvářích. „A co mám dělat já? Máme malou holčičku! Myslíš si, že je mi to jedno?“ odsekl mi.

Naše vztahy se začaly rozpadat. Jana mi přestala volat úplně. Malou Aničku mi přestali vozit na víkendy – prý mají moc práce nebo je Anička nemocná. Byla jsem sama v prázdném bytě s dluhy a pocitem zrady.

Jednou večer jsem seděla u okna a dívala se na světla města. Přemýšlela jsem o všech těch letech – o tom, jak jsem Tomášovi šila kostým na maškarní bál, jak jsme spolu pekli vánoční cukroví, jak mě poprvé objal po maturitě. A teď? Teď jsem pro něj jen bankomat.

Začala jsem chodit k psycholožce. Poprvé v životě jsem řekla nahlas: „Mám strach být sama.“ Ona se na mě usmála: „Ale vy nejste sama, Kláro. Máte sebe.“

Pomalu se učím říkat ne. Když mi Tomáš naposledy volal s prosbou o další peníze, odmítla jsem. Plakal do telefonu a já plakala s ním – ale tentokrát to bylo jiné. Cítila jsem smutek i úlevu zároveň.

Dnes už vím, že mateřská láska je nekonečná – ale i ona má své hranice. A někdy je největší obětí naučit se myslet i na sebe.

Když teď večer sedím u okna a dívám se do tmy, ptám se sama sebe: Kde končí pomoc a začíná sebeobětování? A kolik toho máma musí ztratit, než si dovolí žít i pro sebe?