Když mi mamka svěřila „chlapy v domě“

„Broňo, pojď sem!“ volala mamka z kuchyně, zatímco jsem se snažila dokončit úkol z matiky. Věděla jsem, že když použije celé moje jméno, nebude to nic dobrého. „Ano?“ odpověděla jsem otráveně a vešla do kuchyně, kde mamka s tátou seděli u stolu s hrnkem kávy. „Příští měsíc jedeme s tátou na dovolenou do Krkonoš. Potřebuju, abys tu byla a postarala se o kluky.“

Zamrkala jsem. „Jako o Tomáše a dědu?“

„Přesně tak,“ přikývla mamka. „Víš, jak to chodí. Děda zapomíná brát prášky a Tomáš… no, ten by nejradši jedl jen pizzu a hranolky.“

„To zvládnu,“ řekla jsem sebevědomě, ale v duchu jsem si nebyla jistá ničím.

Když přišel ten den, mamka mě objala ve dveřích. „Neboj se, všechno zvládneš. Jsi přece naše Broňa – ženská hlava rodiny!“ usmála se a zmizela za dveřmi. Táta mi ještě zamával a pak už jsem byla v domě sama s dědou a bráchou.

První den probíhal v pohodě. Uvařila jsem těstoviny, Tomáš si stěžoval, že nejsou s kečupem, děda si po obědě zdříml. Večer jsem si pustila seriál a měla pocit, že to bude pohoda.

Druhý den ráno mě vzbudil křik z koupelny. „Broňo! Děda zase zapomněl zavřít vodu!“ Tomáš stál ve dveřích s mokrými ponožkami. Voda tekla po podlaze až do chodby. „Dědo! Co děláš?“ vyběhla jsem na něj. Děda seděl na vaně a zmateně se rozhlížel. „Já… já myslel, že už jsem to vypnul.“

Začala jsem cítit tíhu odpovědnosti. Musela jsem uklidit koupelnu, připravit snídani a ještě dohlédnout, aby si Tomáš sbalil věci do školy.

Večer přišla další rána. Tomáš přišel domů s poznámkou v žákovské: „Tomáš ruší výuku, hází papírky po třídě.“

„To myslíš vážně?“ vyjela jsem na něj. „Mamka mi svěřila dům a ty děláš takovýhle věci?“

Tomáš se na mě podíval vzdorovitě: „Ty nejsi máma!“

Zamrazilo mě. Měl pravdu. Nejsem máma. Ale někdo tu musí držet věci pohromadě.

Další dny byly jako na houpačce. Děda zapomínal brát prášky, Tomáš se hádal kvůli každé maličkosti. Jednou večer jsem našla dědu v kuchyni, jak hledá klíče od auta. „Kam jdeš?“ zeptala jsem se opatrně.

„Musím pro chleba,“ zamumlal.

„Dědo, je deset večer! A auto ti mamka schovala klíče!“

Děda se rozplakal. Nikdy předtím jsem ho neviděla plakat. Sedla jsem si k němu a objala ho. „Já už si všechno nepamatuju, Broňo…“ zašeptal.

V tu chvíli mi došlo, jak moc je všechno jinak, než když byla doma mamka. Najednou jsem musela být silná nejen pro sebe, ale i pro ostatní.

Jednoho dne mi volala mamka: „Jak to zvládáte?“

„Všechno v pohodě,“ zalhala jsem a snažila se znít klidně.

Ale nebylo to v pohodě. Byla jsem unavená, podrážděná a měla pocit, že mě nikdo neposlouchá. Jednou večer jsem vybuchla: „Už toho mám dost! Nikdo mi nepomáhá! Všechno je na mně!“

Tomáš se na mě podíval a poprvé za celou dobu řekl: „Promiň.“

Sedli jsme si spolu do obýváku a povídali si dlouho do noci. Řekl mi o svých starostech ve škole, o tom, jak mu chybí máma i táta. Děda nám donesl čaj a chvíli jsme mlčeli všichni tři.

Když se rodiče vrátili, byla jsem jiný člověk. Mamka mě objala a podívala se mi do očí: „Jsem na tebe pyšná.“

Ale já věděla, že to nebylo jen o tom zvládnout domácnost. Bylo to o tom naučit se přijmout slabosti druhých i svoje vlastní.

Někdy si říkám – proč je tak těžké říct si o pomoc? Proč máme pocit, že musíme všechno zvládnout sami? Co byste udělali vy na mém místě?