Hořká úroda: Když se láska mění v boj o přežití

„Tohle nám vydrží celý měsíc!“ zasyčel Petr, když s bouchnutím postavil na stůl obrovský pytel rýže. Jeho hlas byl tvrdý, oči chladné jako led. V tu chvíli jsem měla chuť něco říct, ale slova mi uvízla v krku. Místo toho jsem jen sevřela ruce v pěst a snažila se nebrečet před dětmi.

„Mami, budeme mít dneska zase rýži?“ zeptala se malá Anička, když se opatrně připlížila ke stolu. Její hlas byl tichý, skoro provinilý, jako by se bála, že otázka vyvolá další hádku.

„Ano, zlatíčko,“ odpověděla jsem a pohladila ji po vlasech. „Ale dneska ji udělám na sladko, s jablíčky.“ Snažila jsem se usmát, ale uvnitř mě všechno bolelo.

Petr seděl u stolu, ruce zkřížené na prsou, a díval se z okna. Věděla jsem, že je naštvaný – na mě, na svět, na to, že přišel o práci. Ale místo aby si to přiznal, hledal viníka ve mně. Prý moc utrácím. Prý kdybych byla šikovnější, nemuseli bychom teď žít z úspor a rýže.

Večer jsem volala své nejlepší kamarádce Lence. „On si myslí, že lidi můžou žít jenom z rýže! Že prý to tak dělali i naši rodiče za socialismu,“ šeptala jsem do telefonu, zatímco jsem seděla na balkoně a snažila se nebrečet nahlas.

Lenka povzdechla: „To je těžký, Baru. Ale nemůžeš všechno táhnout sama. On by měl taky něco dělat.“

„Já vím,“ odpověděla jsem zoufale. „Ale on je pořád doma, kouká na zprávy a nadává na vládu. Děti už se ho bojí zeptat i na pitomou pohádku.“

Další dny byly jako přes kopírák. Ráno rýže s mlékem, odpoledne rýže s hráškem, večer rýže s vajíčkem. Petr byl čím dál podrážděnější a já čím dál unavenější. Děti byly tiché, hrály si samy v pokojíčku a já měla pocit, že se náš byt pomalu mění v ledovou jeskyni.

Jednoho večera přišel Petr domů později než obvykle. Byl cítit pivem a cigaretami. „Kde jsi byl?“ zeptala jsem se tiše.

„Venku,“ odsekl. „Potřeboval jsem si vyčistit hlavu.“

„A co my? My tu taky žijeme! Já už nemůžu dál…“ Slzy mi tekly po tvářích a hlas se mi třásl.

Petr se na mě podíval s nenávistí v očích. „Ty pořád jenom brečíš! Myslíš si, že je to pro mě lehký? Že mě baví být doma bez práce? Ale aspoň neutrácím za blbosti jako ty!“

V tu chvíli jsem pocítila vztek tak silný, že jsem měla chuť něco rozbít. „Já? Já tady držím rodinu pohromadě! Ty jsi ten, kdo se vzdal! Kdo už ani nezkouší hledat práci! Jenom sedíš doma a čekáš, že všechno vyřeším já!“

Děti plakaly v pokoji a já věděla, že jsme zašli příliš daleko. Petr práskl dveřmi a odešel do noci.

Seděla jsem v kuchyni dlouho do noci a přemýšlela, kde se stala chyba. Vzpomínala jsem na doby, kdy jsme byli šťastní – když jsme spolu chodili na procházky po Letné, když jsme poprvé drželi Aničku v náručí. Kde je ten muž, kterého jsem milovala? Kam zmizel?

Ráno bylo ticho. Petr se nevrátil. Děti byly vystrašené a já musela být silná kvůli nim. Zavolala jsem do práce a vzala si volno. Potřebovala jsem čas přemýšlet.

Odpoledne zazvonil telefon – byla to Lenka. „Baru, pojď k nám na oběd. Děti si pohrají s Kubou a ty si aspoň odpočineš.“

Vzala jsem děti za ruku a šly jsme k Lence. U stolu voněla svíčková a já měla slzy v očích jen z toho obyčejného jídla. Lenka mě objala: „Neboj, všechno bude zase dobrý.“

Ale já věděla, že nic už nebude jako dřív.

Večer jsem seděla u okna a dívala se do tmy. Přemýšlela jsem, jestli má smysl dál bojovat za něco, co už možná dávno neexistuje. Jestli má cenu držet rodinu pohromadě za každou cenu.

Možná sklízíme jen to, co jsme sami zaseli… Ale co když jsme zaseli lásku a sklízíme jen bolest? Kde je ta hranice mezi obětí pro rodinu a ztrátou sebe sama?