Když domov přestane hřát: Příběh o ztraceném teple rodinného krbu

„Barboro, kde jsou moje ponožky?“ ozvalo se z ložnice hlasem, který byl stejně unavený jako já. Petr, můj muž, stál mezi dveřmi s výrazem, který jsem znala až příliš dobře – podrážděný, nespokojený, očekávající. V tu chvíli jsem měla chuť zakřičet, že už nejsem jeho služka, ale jen jsem si povzdechla a ukázala na koš s prádlem.

„Podívej se tam, možná tam najdeš i kus sebe,“ utrousila jsem tiše, ale on mě neslyšel. Nebo možná slyšet nechtěl.

Dřív jsem byla jiná. Každé ráno jsem vstávala dřív než všichni ostatní, připravovala snídani, balila dětem svačiny a s úsměvem je vyprovázela do školy. Byla jsem pyšná na to, jak náš byt voněl po čerstvě upečeném chlebu a jak se u nás všichni cítili vítaní. Ale teď? Teď je mi jedno, jestli je v lednici jen jogurt a okoralý sýr.

Moje maminka mi vždycky říkala: „Baruško, žena je srdcem domova.“ Jenže co když to srdce přestane bít? Co když už necítím radost z toho, že skládám prádlo nebo utírám prach?

Petr si toho všiml. Nejprve jen poznámkami – „Dřív jsi bývala pečlivější“ nebo „Mamka by tohle nikdy nenechala takhle ležet.“ Pak přišly hádky. „Co celý den děláš? Já chodím do práce a ty…“ Zbytek věty spolkl, ale já ho slyšela i tak.

Jednoho večera jsem seděla na balkoně a dívala se na šedivé paneláky kolem nás. Dole na hřišti si hrály děti, mezi nimi i naše dvojčata – Klára a Tomáš. Slyšela jsem jejich smích a najednou mě bodlo u srdce. Kdy naposledy jsem se smála s nimi? Kdy naposledy jsme si povídali jen tak, bez spěchu a výčitek?

„Mami, pojď si s námi hrát!“ volala Klára zespodu. Chtěla jsem vstát, ale nohy mě neposlouchaly. Místo toho jsem zůstala sedět a dívala se na svůj odraz ve skle – unavené oči, rozcuchané vlasy, pyžamo ve čtyři odpoledne.

Začala jsem se ptát sama sebe: Proč už necítím tu potřebu starat se o všechny? Proč mě domácnost dusí místo toho, aby mě naplňovala? Možná je to tím, že všechno dělám sama a nikdo si toho neváží. Možná proto, že mi nikdo nepoděkuje. Nebo proto, že jsem zapomněla na sebe.

Jednoho dne jsem to nevydržela a vybuchla: „Proč mám všechno dělat já? Proč si myslíte, že je to samozřejmé?“ Petr se na mě podíval překvapeně: „Ale vždyť jsi to vždycky zvládala…“

„A co když už nechci?“ zašeptala jsem.

Nastalo ticho. Děti se schovaly do pokojů a Petr odešel do obýváku. Seděla jsem v kuchyni mezi špinavým nádobím a cítila se provinile i osvobozeně zároveň.

Začala jsem hledat pomoc. Nejdřív jsem si o tom povídala s kamarádkou Lenkou. „Víš, Baru, nejsi v tom sama,“ řekla mi. „Já mám někdy pocit, že kdybych zmizela, nikdo si ani nevšimne – dokud by nedošly čisté ponožky.“ Smály jsme se tomu smutnému vtipu a já pochopila, že nejsem jediná.

Zkusila jsem si najít práci na poloviční úvazek v místní knihovně. Bylo zvláštní zase mluvit s lidmi o něčem jiném než o tom, co bude k večeři nebo kdo má úkoly hotové. Najednou jsem měla svůj svět – malý kout plný knih a ticha.

Doma to ale nebylo jednoduché. Petr byl odtažitý. „Takže teď nebude doma ani večeře?“ rýpnul si jednou večer.

„Ne,“ odpověděla jsem klidně. „Můžeš ji udělat ty.“

Děti byly zmatené. Klára mi jednou řekla: „Mami, proč jsi pořád smutná?“ Objala jsem ji a poprvé za dlouhou dobu jsem plakala před někým jiným než před sebou samou.

Začali jsme doma mluvit jinak. Opravdověji. Petr mi po čase přiznal: „Já nevěděl, že tě to tak trápí. Myslel jsem, že ti to dělá radost.“

„Dělalo,“ řekla jsem upřímně. „Ale teď potřebuju něco jiného.“

Začali jsme si rozdělovat domácí práce. Nešlo to hladce – Petr neuměl ani zapnout pračku a děti protestovaly u každého úkolu. Ale postupně jsme si zvykli.

Jednou večer jsme seděli všichni u stolu – poprvé po dlouhé době společně – a smáli se nad spálenou pizzou, kterou pekl Petr s dětmi.

Možná už nikdy nebudu tou dokonalou hospodyňkou jako moje maminka nebo babička. Ale možná je to tak v pořádku.

Někdy večer přemýšlím: Kdy jsme začali brát lásku jako samozřejmost? A proč je tak těžké říct si o pomoc? Co myslíte vy – kdy jste naposledy mysleli sami na sebe?