Proč mě babička s dědou nikdy neposlouchají?

„Kláro, pojď si rozbalit dárek od babičky a dědy!“ volá na mě mamka z obýváku. Srdce mi buší rychleji. Vím přesně, co mě čeká – další panenka s růžovými šaty nebo dřevěné kostky, které už dávno leží zapomenuté ve skříni. Přitom jsem si tolik přála stavebnici robotů, o které jsem jim vyprávěla celé léto.

Vcházím do místnosti a vidím, jak babička s dědou sedí na gauči, oba s úsměvem od ucha k uchu. „Tak pojď, Klárko, tohle jsme vybírali speciálně pro tebe,“ povídá děda a podává mi balíček zabalený v barevném papíru s obrázky medvídků. Snažím se usmát, ale uvnitř cítím zklamání ještě dřív, než dárek rozbalím.

Trhám papír a v ruce držím velkou krabici s panenkou. Je krásná, to ano. Ale já už si s panenkami nehraju. „Děkuju,“ zamumlám a snažím se vypadat vděčně. Babička mě pohladí po vlasech: „Věděli jsme, že tě potěší. Panenky jsou nejlepší hračky pro holčičky.“

Maminka se na mě podívá soucitně, ale nic neříká. Vím, že nechce kazit atmosféru. Děda se mezitím rozvykládá o tom, jak on jako malý stavěl dřevěné domečky a jak je důležité mít opravdové hračky, ne ty moderní „krámy“ z televize.

„Ale dědo,“ odvážím se namítnout, „mě by víc bavila ta robotická stavebnice. Mohla bych si s ní sestavit vlastního robota a naučit ho třeba jezdit.“

Babička se zamračí: „To jsou jen hlouposti. Holčičky mají mít panenky a učit se péči. Tyhle moderní věci jsou jen na zkažení dětí.“

Cítím, jak mi do očí stoupají slzy. Proč mě nikdy neposlouchají? Proč je tak těžké pochopit, že mám jiné zájmy než oni? Vždyť jsem jim to říkala tolikrát! Ale jejich představy o tom, co je správné, jsou silnější než má slova.

Po obědě sedím sama v pokoji a dívám se na novou panenku. Je krásná, ale já bych radši skládala obvody nebo programovala jednoduché úkoly pro robota. V hlavě mi zní babiččina slova: „Holčičky mají mít panenky.“ Proč? Proč nemůžu být prostě Klára, která má ráda techniku?

Večer slyším rodiče, jak si povídají v kuchyni.

„Měli bychom jim to říct jasněji,“ šeptá mamka.

„Ale vždyť víš, jak jsou tvrdohlaví,“ odpovídá táta. „Myslí si, že vědí všechno nejlíp.“

„Klára je z toho smutná. Viděla jsem jí to na očích.“

Zavírám oči a přeju si být někde jinde. Kde by mě někdo opravdu slyšel.

Další den přijde babička do mého pokoje. „Klárko, pojď si hrát s panenkou. Můžeme jí uplést šatičky.“

„Babičko,“ řeknu tiše, „já bych radši stavěla robota.“

Babička se zarazí: „To přece není pro holky.“

„Ale proč ne?“ ptám se zoufale. „Mě to baví! Proč mi nikdy nedáte to, co si přeju?“

Babička pokrčí rameny: „My to myslíme dobře. Chceme pro tebe to nejlepší.“

Ale co když jejich nejlepší není moje nejlepší?

Ve škole se spolužačky baví o nových hrách na mobilu a kluci o stavebnicích. Já stojím mezi nimi a nevím, kam patřím. Doma mám panenky, které nechci, a touhu po něčem jiném, která je pro ostatní nepochopitelná.

Jednou večer sedíme u stolu a já sbírám odvahu.

„Mami, tati… Můžu vám něco říct?“

Oba se na mě podívají.

„Já už nechci dostávat panenky. Opravdu ne. Chtěla bych něco jiného. Prosím vás… řekněte to babičce a dědovi.“

Maminka mě obejme: „Zkusíme to ještě jednou.“

Příští návštěva u prarodičů je napjatá. Mamka s tátou jim vysvětlují, že mám jiné zájmy. Děda kroutí hlavou: „To je ta dnešní doba…“ Babička mlčí.

Když odcházíme domů, cítím smutek i úlevu zároveň. Možná už nikdy nedostanu vysněnou stavebnici od nich. Ale aspoň jsem konečně řekla nahlas, co cítím.

Doma sedím u okna a přemýšlím: Proč je tak těžké být slyšen? Proč dospělí často myslí jen na to, co znají oni sami? A kdy přijde den, kdy mě opravdu pochopí?

Možná nejsem jediná… Máte to taky tak? Co byste udělali na mém místě?