„Tati! Maminka je nemocná, odvezli ji do nemocnice. Zuzanku jsem vzal k babičce“: Moje zanedbání ji dostalo do nemocničního lůžka

Bylo chladné úterní ráno, když jsem stál sám na autobusové zastávce. Ulice byly klidnější než obvykle, obvyklý ruch města byl utlumen nezvyklou mrazivostí. Vedle mě stál mladík jménem Michal, který živě hovořil po telefonu, jeho slova pronikala chladným vzduchem s teplem a něhou. „Jasně, vezmu pizzu a nějaké ty cupcakes, které máš ráda,“ smál se do telefonu. Nemohl jsem si pomoci, ale poslouchal jsem jeho rozhovor, který byl v ostrém kontrastu s tichem mého rána.

Když autobus přijel a my jsme se na palubu tlačili, nemohl jsem se zbavit pocitu úzkosti, který se ve mně usadil. Michal pokračoval ve svém rozhovoru, nevědom si světa kolem sebe, zatímco já jsem zíral z okna, myšlenky na mou ženu Naďu a dceru Zuzanku se mi honily hlavou. Naďa se v poslední době necítila dobře, ale kvůli mému nabitěmu rozvrhu a neustálým rozptýlením jsem tomu nevěnoval dostatečnou pozornost. „Je jen unavená,“ říkal jsem si, ignoroval jsem její stížnosti na únavu a bolest jako nic vážného.

Cesta autobusem se zdála být nekonečná, každá zastávka připomínka mého selhání v opravdovém naslouchání Naďe. Když jsem konečně dorazil na naši zastávku, byl jsem odhodlaný napravit věci. Spěchal jsem domů, plánoval jsem překvapit Naďu jejím oblíbeným obědem, jenže jsem našel dům zlověstně tichý. Přepadl mě pocit hrůzy, když jsem ji volal a nedostal žádnou odpověď.

Když jsem vběhl nahoru, našel jsem Naďu v bezvědomí v naší ložnici, vedle postele byla rozsypaná lahvička s prášky proti bolesti. Panika mě chytila, když jsem volal na tísňovou linku, ruce se mi třásly, když jsem se snažil situaci vysvětlit. Záchranáři dorazili rychle, jejich výrazy byly vážné, když ji připravovali na transport do nemocnice.

Volal jsem tchýni, abych ji požádal, aby si vyzvedla Zuzanku ze školy a vzala ji k sobě domů. Slova, která jsem slyšel na autobusové zastávce, se mi vysmívala, když jsem následoval sanitku do nemocnice. „Cokoliv pro tebe,“ řekl Michal, a přesto jsem to samé nedokázal udělat pro ženu, která pro mě znamenala vše.

V nemocnici mi lékaři sdělili, že Naďa trpěla těžkou infekcí, která byla příliš dlouho neléčená. Moje zanedbání ji málem stálo život. Když jsem seděl u jejího nemocničního lůžka a sledoval její křehkou postavu připojenou k přístrojům, převalila se přes mě vlna viny. Byl jsem příliš pohlcen svým vlastním životem, abych si všiml jejího utrpení, příliš rozptýlený, abych viděl známky, že mě potřebuje.

Následující dny byly záplavou lékařů, léků a tichých, slzavých rozhovorů. Naďin stav se stabilizoval, ale škody byly napáchané. Důvěra a pohoda v našem vztahu utrpěly ránu, která si vyžádá čas na uzdravení. Přísahal jsem, že budu lepší, že budu opravdu naslouchat a být přítomen, nejen pro Naďu, ale i pro Zuzanku.

Když jsem jednu noc opouštěl nemocnici, chladný vzduch působil jinak, těžší. Věděl jsem, že věci už nikdy nebudou stejné. Moje zanedbání nás dovedlo sem, do tohoto okamžiku bolestivého poznání. A když jsem se vracel do prázdného domu, váha mého uvědomění se hluboko usadila v kostech.