Dali jsme dětem všechno, ale zůstala jsem sama: Příběh české matky na prahu stáří

„Mami, my prostě nemáme čas. Máme svoje životy.“

Ta věta mi rezonuje v hlavě už několik měsíců. Sedím v kuchyni, ruce svírám kolem hrnku s čajem a dívám se na prázdné židle kolem stolu. Když byl ještě můj muž Petr naživu, smáli jsme se tu s dětmi, hádali se o maličkosti a plánovali společné víkendy na chalupě. Teď je tu ticho, které mě dusí.

Všechno to začalo nenápadně. Nejprve dcera Jana oznámila, že se stěhuje do Brna za prací. „Mami, je to šance, kterou nemůžu odmítnout,“ řekla mi tehdy s jiskrou v očích. Byla jsem na ni pyšná, ale zároveň mě bodlo u srdce. Syn Tomáš už dávno bydlel s přítelkyní v Praze a domů jezdil jen na Vánoce. S Petrem jsme se utěšovali tím, že děti mají svůj život a že jsme je dobře vychovali.

Pak přišla rána – Petr dostal infarkt a během týdne byl pryč. Najednou jsem byla sama v bytě 3+1 na sídlišti v Hradci Králové. První týdny po pohřbu byly jako v mlze. Děti přijely, pomohly mi s vyřizováním, ale pak se zase rozjely do svých životů. Zůstala jsem tu já a vzpomínky.

Začala jsem jim volat častěji. „Janičko, nechceš přijet na víkend? Upeču tvůj oblíbený štrúdl.“ „Mami, promiň, máme s Honzou naplánovaný výlet.“ Tomáš byl ještě stručnější: „Mami, mám teď hodně práce, ozvu se.“

Začala jsem si připadat jako přítěž. Vždyť jsem pro ně dělala všechno – šila jim kostýmy na karnevaly, vozila je na kroužky, šetřila každou korunu na jejich studia. S Petrem jsme si nikdy nekoupili nové auto, abychom mohli dětem zaplatit jazykové kurzy a letní tábory. Když byly nemocné, nespala jsem celou noc a modlila se, aby jim bylo líp.

Teď mám důchod 14 tisíc a po zaplacení nájmu mi zbývá sotva na jídlo. Opravdu jsem čekala, že mi děti budou posílat peníze? Ne. Ale čekala jsem zájem, telefonát, objetí.

Jednou večer jsem se odhodlala a napsala Janě dlouhou zprávu: „Chybíš mi. Je mi smutno. Potřebuju tě.“ Odpověděla až za dva dny: „Mami, promiň, mám toho moc. Zavolám ti o víkendu.“ Ten víkend nezavolala.

Začala jsem chodit do parku krmit holuby a povídat si s paní Lenkou z vedlejšího vchodu. Její děti žijí v Německu a taky ji skoro nenavštěvují. Povídaly jsme si o tom, jak jsme obětovaly všechno pro rodinu a teď jsme samy. „Možná jsme je rozmazlily,“ řekla Lenka jednou zamyšleně. „Možná jsme měly myslet víc na sebe.“

Jednoho dne jsem upadla v koupelně a nemohla vstát. Ležela jsem tam několik hodin, než mě našla sousedka. Děti přijely až druhý den – Jana byla rozrušená, Tomáš rozpačitý. „Mami, musíš být opatrnější,“ řekli mi oba téměř unisono. Ale když jsem navrhla, že bych mohla jet na pár týdnů k nim, oba se vymluvili: „Teď to fakt nejde.“

Začala jsem chodit na klub seniorů v kulturním domě. Tam jsem poznala paní Alenu, která mi řekla: „Musíme žít pro sebe, ne pro děti.“ Ale jak to mám udělat? Celý život jsem byla matka – teď mám být kdo?

Občas slyším od známých: „Děti mají svůj život, musíš to respektovat.“ Ale proč mám pocit, že mě opustily? Že všechno to úsilí bylo zbytečné? Když vidím mladé maminky s kočárky v parku, chce se mi brečet i smát zároveň.

Jednou večer mi Jana zavolala: „Mami, promiň, že ti nevolám častěji. Je toho na mě moc.“ Chtěla jsem jí říct, jak moc mi chybí, jak mě bolí samota… ale jen jsem odpověděla: „To je v pořádku, hlavně že jsi šťastná.“

Někdy přemýšlím – kde jsme udělali chybu? Měli jsme být přísnější? Měli jsme si víc chránit vlastní svět? Nebo je to prostě doba?

A tak tu sedím u okna a dívám se do tmy. Vím, že nejsem jediná máma v Česku, která takhle skončila. Ale proč o tom všichni mlčíme? Proč se bojíme říct nahlas: Bolí mě to?

Možná bych měla začít žít pro sebe – ale jak se to vlastně dělá?

Máte to někdo podobně? Myslíte si, že jsme jako rodiče udělali chybu? Nebo je to prostě osud dnešní doby?