Sama v Praze: Mezi svobodou a osaměním

„Proč mi zase nebereš telefon, Kláro? Víš vůbec, jaké to je, když se ti vlastní dcera neozve celé týdny?“ Matčin hlas zněl v telefonu ostře a unaveně zároveň. Seděla jsem na parapetu svého malého bytu s výhledem na šedivý dvůr a v ruce svírala hrnek studeného čaje. Venku pršelo a kapky bubnovaly do oken. V tu chvíli jsem měla chuť rozbít ten hrnek o zeď, jen abych cítila něco jiného než prázdnotu.

„Mami, mám toho teď hodně v práci. Fakt nemám čas,“ zalhala jsem. Ve skutečnosti jsem už třetí den nevylezla z bytu. Práce z domova byla požehnáním i prokletím zároveň – mohla jsem se schovat před světem, ale zároveň mě ten svět pomalu pohlcoval.

Když jsem se před dvěma lety rozhodla odstěhovat od rodičů z malého města do Prahy, všichni mi záviděli. „Kláro, ty se máš! Vlastní byt v Praze, svoboda, žádné hádky s mámou,“ říkali mi kamarádi. Jenže nikdo už neviděl ty večery, kdy jsem seděla u stolu a poslouchala ticho. Nikdo neviděl ty rána, kdy jsem se probouzela s pocitem, že mě nikdo nepotřebuje.

Moje nejlepší kamarádka Petra se mi snažila pomáhat. „Pojď ven, dáme si víno na Náplavce, poznáš nové lidi,“ přemlouvala mě často. Ale já měla pocit, že už neumím být mezi lidmi. Každý pokus o konverzaci končil trapným tichem nebo úsměvem, který byl stejně falešný jako moje odpovědi na matčiny otázky.

Jednoho večera jsem se přistihla, jak brečím nad starými fotkami z dětství. Táta mě drží na ramenou u rybníka, máma se směje a já mám v očích radost. Kde se to všechno ztratilo? Proč teď nedokážu cítit nic jiného než únavu?

Začala jsem chodit na dlouhé procházky po městě. Praha je krásná, když ji člověk pozoruje zvenčí – Karlův most v mlze, tramvaje projíždějící kolem Národního divadla, kavárny plné smíchu. Ale když jste sami, všechna ta krása vás jen víc bolí. Připomíná vám, že nejste součástí toho světa.

Jednou jsem potkala souseda Honzu na chodbě. „Ahoj Kláro, dlouho jsme tě neviděli. Všechno v pohodě?“ zeptal se opatrně. Usmála jsem se a kývla. „Jasně, jen práce.“ Chtěla jsem mu říct pravdu – že mám pocit, že mizím. Ale místo toho jsem rychle zabouchla dveře.

Rodina mi začala být čím dál vzdálenější. Máma mi posílala zprávy: „Přijeď na víkend domů.“ Ale já vždycky našla výmluvu – práce, únava, nemoc. Ve skutečnosti jsem se bála jejich otázek a soucitu.

Jednoho dne mi volal táta. „Klárko, maminka má narozeniny. Přijedeš?“ Jeho hlas byl tichý a nejistý. V tu chvíli jsem si uvědomila, jak moc mi chybí domov – ne ten dům, ale pocit bezpečí a přijetí.

Rozhodla jsem se jet. Cesta vlakem byla zvláštně uklidňující. Když jsem vystoupila na nádraží v našem malém městě, ucítila jsem slzy v očích. Máma mě objala tak pevně, až mě to zabolelo.

Večer jsme seděli u stolu a povídali si o všem možném – o sousedech, o starých známých, o tom, jak roste zahrada. Najednou jsem si uvědomila, jak moc mi tohle chybělo. Smích, hádky o maličkosti, společné večeře.

Když jsem se vracela zpět do Prahy, bylo mi jasné, že něco musím změnit. Nemůžu dál žít jen ve své bublině samoty. Začala jsem chodit na kurzy keramiky – poprvé po dlouhé době jsem měla pocit, že někam patřím. Seznámila jsem se s Lenkou a Martinem; povídali jsme si o životě v Praze, o tom, jak těžké je najít opravdové přátele.

Jednou večer jsme seděli v malé kavárně na Letné a Lenka se mě zeptala: „Nebojíš se někdy být sama?“ Podívala jsem se jí do očí a poprvé přiznala pravdu: „Bojím. Ale ještě víc se bojím toho, že bych zůstala sama navždy.“

Od té doby se snažím nebýt sama dobrovolně. Občas je těžké překonat strach a otevřít se lidem. Ale už vím, že samota není totéž co svoboda.

Někdy večer sedím u okna a dívám se na světla Prahy. Přemýšlím: Kolik lidí kolem mě je taky samo? Kolik z nás si myslí, že samostatnost znamená štěstí? A proč je tak těžké přiznat si, že potřebujeme druhé?

Co myslíte vy? Je lepší být sám a svobodný, nebo riskovat bolest a otevřít své srdce ostatním?