Když se rodina rozpadá: Příběh o tchýni, penězích a zradě

„Tak co s tím budete dělat? Dům chátrá a já na to sama nemám! Ale od nás jste přece nikdy nic nečekali, že?“ Její hlas zněl v telefonu ostřeji než kdy dřív. Seděla jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v hlavě mi zněla ta věta, kterou mi řekla před lety, když jsme s Honzou plánovali svatbu: „Nečekejte od nás žádnou pomoc. Postavte se na vlastní nohy!“

Tehdy jsme byli mladí, plní ideálů. Honza pracoval jako technik v malé firmě v Plzni, já učila na základce. Byli jsme šťastní, i když jsme bydleli v podnájmu a každý měsíc obraceli každou korunu. Tchán s tchýní vlastnili dva domy – v jednom bydleli, druhý pronajímali. Vždycky jsem si myslela, že rodina drží při sobě, ale jejich postoj byl jasný: „My jsme si taky všechno museli vybojovat sami.“

Roky plynuly. Narodila se nám dcera Anička a my začali snít o vlastním bydlení. Ale hypotéka byla nedosažitelná, ceny letěly nahoru a my pořád žili v malém bytě s tenkými zdmi a hlučnými sousedy. Když jsme jednou při nedělním obědě u tchánů opatrně nadhodili téma bydlení, tchýně jen mávla rukou: „To je váš problém. My máme svoje starosti.“

Pak přišel zlom. Jednoho dne mi Honza zavolal do práce: „Táta odešel. Prý má někoho jiného.“ Nevěřila jsem vlastním uším. Tchán byl vždycky tichý, uzavřený muž, který se staral hlavně o zahradu a auto. Najednou byl pryč a tchýně zůstala sama ve velkém domě.

Začaly chodit zprávy – nejdřív opatrné prosby o pomoc s nákupem, pak výčitky, že se málo stavujeme, nakonec otevřené požadavky: „Honzo, potřebuju peníze na opravu střechy. Ty jsi teď jediný chlap v rodině.“

Jednoho večera seděl Honza u stolu, hlavu v dlaních. „Co mám dělat? Máma je zoufalá, ale vzpomínáš si, jak se k nám vždycky chovala? Nikdy nám nepomohli…“

„A teď čeká, že jí všechno zaplatíš?“ zeptala jsem se tiše.

Mlčel dlouho. Pak řekl: „Je to moje máma.“

Začali jsme se hádat. Já měla pocit křivdy – proč bychom měli platit za někoho, kdo nás vždycky odstrkoval? Honza byl rozpolcený mezi loajalitou k matce a odpovědností za naši rodinu.

Jednou večer přišla sms: „Zítra přijdu. Musíme si promluvit.“ Tchýně dorazila přesně v pět. Seděla naproti mně v našem malém obýváku a upřeně se na mě dívala.

„Víte,“ začala bez pozdravu, „já jsem nikdy neměla nic zadarmo. Všechno jsem si musela odmakat. Ale teď… teď už nemůžu. Táta vás nechal ve štychu a mě taky. Potřebuju vás.“

Cítila jsem vztek i lítost zároveň. „A co my? My jsme taky nikdy nic nedostali. Ani když jsme potřebovali nejvíc.“

Tchýně se zamračila: „To byla jiná doba. Teď je to na vás.“

Honza seděl mezi námi jako mezi dvěma mlýnskými kameny. Nakonec řekl: „Mami, pomůžeme ti s tím, co půjde. Ale nemůžeme dát všechno stranou kvůli opravám domu. Máme vlastní rodinu.“

Tchýně vstala, popadla kabelku a bez rozloučení odešla.

Dny plynuly v napjatém tichu. Honza byl uzavřený, doma se skoro nemluvilo. Já cítila hořkost – proč je to vždycky na ženách, aby držely rodinu pohromadě? Proč musíme platit za chyby druhých?

Jednou večer jsem slyšela Aničku, jak si šeptá do polštáře: „Proč je babička smutná?“ A mně došlo, že tahle válka mezi generacemi ničí i naši dceru.

Nakonec jsme s Honzou našli kompromis – nabídli jsme tchýni pomoc s drobnými opravami a hledáním levnějších řemeslníků, ale peníze na velké rekonstrukce jsme dát nemohli.

Tchýně to nesla těžce. Přestala volat i psát. O Vánocích poslala jen pohled s podpisem „Marie“. Honza byl smutný, ale já věděla, že jsme udělali správnou věc.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Kde je ta hranice mezi pomocí a sebeobětováním? Máme povinnost platit za chyby svých rodičů? Nebo je čas myslet hlavně na sebe a své děti?

Co byste udělali vy? Je rodina opravdu nade vše – i když vás vždycky odstrkovala?