„Už tě nemiluju, odcházím.“ – Příběh ženy, kterou opustil manžel kvůli ztrátě lásky

„Už tě nemiluju, Jano. Chci odejít.“

Ta slova mi rezonují v hlavě už týdny. Stála jsem v naší kuchyni, v ruce utěrku, a Petr se na mě díval pohledem, který jsem u něj nikdy neviděla. Prázdný, vzdálený, jakoby už dávno nebyl tady. Venku pršelo, děti se hádaly o pastelky v obýváku a já měla pocit, že se mi hroutí svět.

„Co to říkáš?“ zašeptala jsem. Doufala jsem, že to je jen nějaký špatný vtip. Petr byl vždycky ten klidný, rozumný. Nikdy nekřičel, nikdy neodešel z hádky bez objetí. Ale teď stál přede mnou jako cizinec.

„Jano, už to nejde. Snažil jsem se, ale necítím nic. Nechci ti ubližovat, nechci ubližovat dětem, ale nemůžu tu zůstat jen proto, že se to ode mě čeká.“

V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Všechno ve mně se bouřilo. Vždyť jsme spolu prošli tolika věcmi! Když jsem po třetím porodu skončila na JIPce s embolií, Petr seděl u mé postele celou noc. Když jsme přišli o práci během covidu a nevěděli, z čeho zaplatíme hypotéku, drželi jsme při sobě. A teď? Teď prostě odejde?

„A co děti?“ vyhrkla jsem zoufale. „Myslíš na ně? Myslíš na to, co jim to udělá?“

Petr sklopil oči. „Myslím na ně pořád. Ale děti potřebují šťastné rodiče. A já už nejsem šťastný.“

Ten večer jsem nespala. Slyšela jsem, jak si balí tašku v ložnici. Tichý šramot zipu, jeho kroky po chodbě. Děti spaly a já seděla v kuchyni a brečela do hrnku studeného čaje. V hlavě mi běžely všechny ty roky – první rande na Petříně, svatba v malé kapli v Poděbradech, první Vánoce s Aničkou, když jsme neměli peníze ani na stromeček.

Ráno bylo všechno jiné. Petr byl pryč. Na stole ležel dopis: „Jano, promiň mi to. Vím, že ti ubližuju, ale nemůžu jinak.“

Děti se ptaly: „Kde je táta?“ Nejstarší Anička měla v očích strach a malý Honzík pořád dokola opakoval: „Táta přijde večer domů?“ Nevěděla jsem, co říct. Lhala jsem jim? Nebo jim řeknu pravdu?

Moje máma přijela hned ten den. „Janičko, musíš být silná kvůli dětem,“ šeptala a objala mě. Ale jak mám být silná, když mám pocit, že mi někdo vyrval srdce?

Začaly týdny plné ticha a napětí. Petr volal dětem každý večer před spaním. Snažil se být „dobrým tátou na dálku“, jak sám říkal. Ale děti to nechápaly. Anička začala nosit domů poznámky ze školy – byla zamlklá, uzavřená do sebe. Honzík se v noci počůrával a malá Klárka pořád hledala tátu za dveřmi.

Jednou večer jsem seděla s Aničkou u stolu nad úkoly a ona najednou řekla: „Mami, byla jsi na tátu zlá? Proto odešel?“ Zlomilo mě to. Jak mám vysvětlit osmileté holčičce, že někdy lidé prostě přestanou milovat?

Začala jsem chodit k psycholožce. Ne kvůli sobě – kvůli dětem. Potřebovala jsem vědět, jak jim pomoct pochopit něco tak nespravedlivého. Psycholožka mi řekla: „Děti potřebují jistotu a pravdu přiměřenou věku.“ Tak jsem jim jednoho večera řekla: „Táta nás má pořád rád, ale rozhodl se bydlet jinde. Není to tvoje chyba.“

Petr si našel byt v Modřanech a začal nový život. První víkend u něj děti plakaly a chtěly domů. Druhý víkend už si hrály na hřišti pod okny jeho paneláku a Petr mi poslal fotku: všichni tři se smáli na houpačce. Zabolelo mě to – proč s ním jsou šťastní a se mnou doma jen smutní?

Začaly hádky s Petrem o peníze. Alimenty nestačily ani na školku pro Klárku a Petr tvrdil, že víc si nemůže dovolit. Moje máma mi půjčila na nájem a já si našla druhou práci – uklízela jsem kanceláře po nocích.

Jednou večer mi volala tchyně: „Jano, Petr je nešťastný taky. Nech ho být.“ Rozplakala jsem se do telefonu: „A co já? Co děti? Proč vždycky musí žena všechno zvládnout sama?“

Začala jsem nenávidět všechny ty řeči o tom, že „děti potřebují oba rodiče“. Ano, potřebují – ale co když jeden prostě odejde? Co když jeden už nechce bojovat?

Po roce už jsme byli rozvedení. Děti si zvykly na nový režim – týden u mě, víkend u táty. Anička začala zase zpívat ve sboru a Honzík už se v noci nebojí tmy.

Ale já? Každý večer sedím u okna s hrnkem čaje a přemýšlím: Kde jsem udělala chybu? Mohla jsem něco změnit? Nebo je prostě pravda, že někdy láska nestačí?

Řekněte mi – opravdu je lepší odejít kvůli vlastnímu štěstí? Nebo má člověk zůstat kvůli dětem i za cenu vlastního neštěstí?