Mezi dvěma ohni: Příběh jedné tchyně

„Tohle už dál nejde, mami. Rozvádím se s Lenkou.“

Ta věta mi zněla v hlavě ještě dlouho poté, co Petr odešel z kuchyně. Seděla jsem u stolu, ruce sevřené kolem hrnku s kávou, a cítila, jak se mi hroutí svět. Vždycky jsem měla pocit, že Lenka není pro mého syna ta pravá. Byla uzavřená, málokdy se zapojovala do rodinných oslav, a když už přišla, seděla stranou a tvářila se, jako by byla někde jinde. Ale rozvod? To je přece něco úplně jiného.

„Mami, ty mě vůbec neposloucháš!“ ozval se Petr znovu, tentokrát už podrážděněji. „Já už to s ní prostě nevydržím. Pořád jen práce, děti na krku, doma dusno…“

„A co děti?“ vyhrkla jsem. „Na ty jsi myslel? A na to, jak to bude vypadat před sousedy? Vždyť jste spolu teprve osm let!“

Petr si povzdechl a sklopil oči. „Já vím. Ale už to nejde.“

Ten večer jsem nemohla spát. Převalovala jsem se v posteli vedle Karla, mého muže, který spal jako dřevo. V hlavě mi běžely všechny ty scény z posledních let – Lenka, jak se hádá s Petrem kvůli hloupostem; Petr, jak se vrací pozdě z práce a je unavený; vnoučata, která se snažím rozesmát, když doma vládne napětí. Vždycky jsem si přála pro své děti to nejlepší. Ale co když teď dělám chybu?

Druhý den jsem si pozvala Lenku na kávu. Nechtěla přijít, ale nakonec dorazila. Seděla naproti mně u stolu, ruce pevně složené v klíně.

„Lenko,“ začala jsem opatrně, „Petr mi říkal o vašich problémech. Myslíš si, že byste to ještě mohli zkusit?“

Podívala se na mě tvrdým pohledem. „Paní Marie, já vím, že mě nikdy nemáte ráda. Ale věřte mi, že já už taky nemůžu dál. Snažila jsem se roky. Ale Petr… on je pořád pryč. A když je doma, je protivný.“

Cítila jsem v sobě směs lítosti a vzteku. „Ale děti…“

„Děti nejsou hloupé,“ přerušila mě Lenka. „Vidí, co se děje. Myslíte si, že je lepší žít ve lži?“

Zůstala jsem sedět v tichu. Poprvé jsem si připustila, že možná nevidím všechno tak jasně, jak bych chtěla.

Následující týdny byly peklo. Petr se odstěhoval do podnájmu na Jižním Městě a já hlídala vnoučata častěji než kdy dřív. Lenka byla unavená a podrážděná; Petr smutný a uzavřený. Já se snažila držet rodinu pohromadě – vařila jsem obědy pro všechny, organizovala společné výlety do ZOO i na chalupu do Orlických hor.

Jednou večer jsme seděli s Karlem u televize a já mu vyprávěla o svých obavách.

„Možná bychom se do toho neměli tolik plést,“ řekl tiše Karel.

„Ale vždyť jsme jejich rodiče! Musíme jim pomoct!“

„A co když jim tím jen škodíme?“

Ta slova mě zasáhla víc než cokoliv jiného. Začala jsem přemýšlet – opravdu pomáhám? Nebo jen prosazuji svůj pohled na věc?

Jednoho dne mi zavolala Lenka.

„Paní Marie… Můžete si vzít děti na víkend? Potřebuju být chvíli sama.“

Souhlasila jsem bez váhání. Ten víkend jsme s dětmi pekli perník a hráli Člověče, nezlob se. Večer jsem je uložila do postele a seděla v kuchyni s hrníčkem čaje. Přemýšlela jsem o tom všem – o tom, jak jsem vždycky chtěla mít ideální rodinu; jak jsem doufala, že moje děti budou šťastné; jak moc mě bolí vidět je trpět.

V neděli večer přišla Lenka pro děti. Vypadala klidnější.

„Děkuju vám,“ řekla tiše.

Podívala jsem se jí do očí a poprvé za těch osm let jsem v nich viděla něco jiného než odtažitost – únavu a smutek.

„Lenko… promiň,“ řekla jsem najednou. „Možná jsem byla moc tvrdá.“

Jen pokrčila rameny. „Všichni děláme chyby.“

Když odešla, seděla jsem dlouho v tichu. Uvědomila jsem si, že někdy je nejlepší nechat věci být – nechat své děti dělat vlastní chyby a rozhodnutí.

Petr mi později řekl: „Mami, vím, že jsi to myslela dobře. Ale musím si to vyřešit sám.“

A tak tu teď sedím a píšu svůj příběh – možná proto, abych našla odpověď na otázku: Udělala jsem správně? Měla bych se do toho vůbec plést? Nebo je lepší stát stranou a být tu jen tehdy, když mě opravdu potřebují?

Co byste udělali vy na mém místě? Je správné zasahovat do života svých dětí – nebo bychom měli jen tiše stát opodál a čekat?