Když jsem musela odejít: Příběh matky a dcery rozdělených vzdáleností i časem

„Tak už běž, mami. Stejně tě tu nepotřebuju.“

Ta věta mi zní v uších i po letech. Stála jsem v předsíni našeho panelákového bytu v Brně, kufr připravený, ruce se mi třásly. Anička, moje jediná dcera, měla tehdy dvanáct. Byla to ta nejhorší chvíle mého života. Věděla jsem, že ji zraňuju, ale zároveň jsem věděla, že pokud neodejdu pracovat do Německa jako pečovatelka, nezvládneme splácet hypotéku a ona nebude mít ani to málo, co jsme jí mohli nabídnout.

„Aničko, já se vrátím. Dělám to pro nás,“ snažila jsem se jí vysvětlit, ale ona jen zabouchla dveře do svého pokoje. Zůstala jsem stát v tichu, které bylo hlasitější než jakýkoli křik.

Můj muž Petr byl v té době už půl roku bez práce. Snažil se najít cokoliv, ale v našem kraji to nebylo jednoduché. Já pracovala jako prodavačka v supermarketu, ale výplata sotva stačila na jídlo a poplatky. Když mi kamarádka nabídla práci v Německu, váhala jsem. Ale když přišel další dopis od exekutora, rozhodnutí bylo jasné.

První týdny v cizí zemi byly peklo. Pracovala jsem u staré paní v Mnichově, která byla protivná a podezřívavá. Každý den jsem volala domů. Petr mi říkal, že Anička je pořád naštvaná, odmítá se mnou mluvit. Jednou jsem slyšela, jak zašeptala: „Proč jsi mě opustila?“ To mě zlomilo.

Peníze ale začaly chodit a doma se situace trochu zlepšila. Petr našel brigádu na stavbě a Anička začala chodit na keramiku. Myslela jsem si, že až se vrátím, všechno bude lepší.

Po roce jsem přijela domů na Vánoce. Těšila jsem se na objetí, na smích u stolu. Místo toho mě čekalo ticho a chlad. Anička mě sotva pozdravila. Večer jsem ji našla sedět u stolu s hlavou v dlaních.

„Aničko, co se děje?“ zeptala jsem se opatrně.

„Nic. Už nejsem malá holka, nepotřebuju tě,“ odpověděla bez emocí.

Chtěla jsem ji obejmout, ale ucukla.

„Víš, kolikrát jsem tě potřebovala? Když mi bylo špatně ve škole… Když mě holky pomlouvaly… Když táta přišel domů opilý a křičel… Ty jsi tu nebyla!“

Byla to pravda. Petr začal pít víc než dřív a já to nevěděla. Anička byla sama na všechno.

Další roky jsem pendlovala mezi Německem a domovem. Vždycky jen na pár dní. Vztah s Aničkou byl čím dál horší. Začala chodit domů pozdě, měla špatné známky, zavírala se do sebe. Já jí chtěla pomoct, ale ona mě odmítala.

Jednou v noci mi volal Petr: „Anička není doma. Už je půlnoc.“ Srdce mi bušilo strachy. Druhý den ráno se vrátila – rozcuchaná, s kruhy pod očima.

„Kde jsi byla?“ ptala jsem se zoufale.

„To je jedno! Stejně ti na mně nezáleží!“ vykřikla a zabouchla dveře.

Začala jsem si vyčítat každou minutu strávenou v cizině. Peníze nám pomohly přežít, ale ztratila jsem něco mnohem cennějšího – důvěru své dcery.

Když jí bylo osmnáct, odstěhovala se do Prahy na vysokou školu. Viděly jsme se málo. Každý náš rozhovor byl plný napětí.

Jednou mi napsala dlouhou zprávu: „Mami, nikdy ti neodpustím, že jsi mě nechala samotnou s tátou alkoholikem. Že jsi tu nebyla, když jsem tě nejvíc potřebovala.“

Seděla jsem u stolu a brečela jako malá holka. Chtěla jsem jí napsat zpátky – vysvětlit jí všechno znovu – ale věděla jsem, že slova už nestačí.

Dnes je Aničce dvacet pět. Má vlastní život, práci v reklamní agentuře a přítele Tomáše. Občas si napíšeme nebo zavoláme, ale pořád mezi námi visí něco nevyřčeného.

Nedávno jsme spolu seděly v kavárně na Svoboďáku. Mlčely jsme dlouho.

„Mami… proč jsi vlastně nikdy nebojovala víc za to být se mnou?“ zeptala se najednou tiše.

Nevěděla jsem, co říct. Slzy mi stékaly po tváři.

„Možná jsem byla zbabělá… Možná jsem si myslela, že peníze vyřeší všechno… Ale tebe mi nic nevrátí,“ zašeptala jsem.

Objala mě poprvé po letech. Bylo to krátké a křehké objetí – ale bylo to víc než všechny peníze světa.

Dnes často přemýšlím: Udělala bych to znovu? Byla ta oběť správná? Nebo je lepší být chudý spolu než bohatý každý zvlášť?

Co byste udělali vy? Dá se vůbec napravit vztah s dítětem po tolika letech odloučení?