Po svatbě jsem zjistila, že můj manžel poslouchá jen svou matku: Lituji, že jsem se nechala ovládat tak dlouho

„Tohle jídlo jsi zase přesolila, Anno. Petr má rád méně slané,“ ozvala se Vlasta, sotva položila talíř na stůl. Petr mlčel, jen se díval do talíře a já cítila, jak mi hoří tváře studem i vztekem. Bylo to už potřetí tento týden. „Promiňte, příště si dám pozor,“ odpověděla jsem tiše a v duchu si slibovala, že příště už opravdu uteču. Ale neudělala jsem to.

Když jsme se s Petrem brali, byla jsem přesvědčená, že jsme tým. Že spolu zvládneme všechno. On byl tichý, laskavý, trochu nesmělý – přesně ten typ muže, kterého jsem si přála po boku. Jenže už na svatební hostině jsem si všimla, jak často se dívá na svou matku, jako by čekal na její pokyn. „Petře, pojď pomoct s dortem,“ zavelela Vlasta a on okamžitě vyskočil od stolu. Tehdy jsem to považovala za roztomilé. Dnes vím, že to byl začátek mého konce.

Měla jsem svůj byt v Holešovicích, ale Vlasta trvala na tom, že první rok manželství bychom měli strávit u ní v rodinném domě v Modřanech. „Aspoň poznáš naše zvyky a naučíš se vařit Petrův oblíbený guláš,“ usmívala se sladce. Petr jen přikývl: „Maminka má pravdu.“ Nechtěla jsem dělat problémy hned na začátku, tak jsem souhlasila. Byla to chyba.

První týdny byly zvláštní. Vlasta mi vyprávěla o rodinných tradicích, ukazovala mi album s fotkami Petra od miminka až po promoce. Každý večer jsme seděli u televize a sledovali její oblíbené seriály. Petr nikdy neprotestoval. Když jsem navrhla, že bychom mohli jít do kina nebo na procházku sami dva, Vlasta se hned nabídla: „Já půjdu s vámi! Aspoň si popovídáme.“

Začala jsem si všímat drobností. Když jsem koupila nové povlečení do ložnice, Vlasta ho vyměnila za staré s růžičkami: „Tohle je Petrovo oblíbené.“ Když jsem chtěla uvařit něco podle svého receptu, Vlasta mě zastavila: „Takhle to Petr nikdy nejedl.“ A Petr? Mlčel. Vždycky mlčel.

Jednoho večera jsem to nevydržela. „Petře, proč nikdy nic neřekneš? Proč mě nikdy nepodpoříš?“ šeptala jsem mu do tmy v naší malé ložnici. Otočil se ke mně zády: „Maminka to myslí dobře.“

Začala jsem být nervózní z každého dne. Ráno jsem vstávala dřív než Vlasta, abych mohla připravit snídani podle svého gusta. Ale ona vždycky přišla a něco změnila. „Anna je ještě mladá, musí se toho hodně naučit,“ říkala sousedce přes plot a já cítila, jak se mi svírá žaludek.

Jednou večer přišel Petr domů později než obvykle. Seděla jsem v kuchyni a čekala na něj s večeří. Vlasta seděla naproti mně a pletla svetr. „Petr má hodně práce. Musíš být trpělivá,“ řekla bez jediného pohledu na mě. Když konečně přišel, ani si nevšiml mého smutku. „Maminko, co máme k večeři?“ zeptal se a já měla chuť křičet.

Začala jsem být podrážděná a unavená. Kamarádky mě přestaly zvát ven – vždycky jsem odmítla s omluvou, že musím být doma. Moje maminka mi volala čím dál méně: „Jsi šťastná?“ ptala se tiše do telefonu a já lhala: „Ano.“

Jednoho dne přišla rána. Vlasta mi oznámila, že plánuje přestavbu kuchyně a že bych měla být ráda: „Budeš tu žít ještě dlouho.“ V tu chvíli mi došlo, že pokud něco neudělám, ztratím samu sebe úplně.

Večer jsem sbalila pár věcí do tašky a čekala na Petra v ložnici. „Musíme si promluvit,“ řekla jsem rozhodněji než kdy dřív. „Chci zpátky do svého bytu. Tady už nemůžu dál žít.“

Petr zbledl: „Ale maminka…“

„Nechci slyšet o tvojí mamince! Chci slyšet tebe! Co chceš ty?“

Mlčel dlouho. Pak jen zašeptal: „Nevím.“

Odešla jsem ještě tu noc. Seděla jsem ve svém malém bytě a poprvé po dlouhé době cítila klid i bolest zároveň.

Dnes je to půl roku od té chvíle. Petr mi občas volá, ale vždycky jen šeptem, aby to maminka neslyšela. Já už vím, že musím žít svůj život podle sebe.

Někdy přemýšlím: Proč jsme my ženy ochotné tolik obětovat pro lásku? A kdy je ten správný čas říct dost? Co byste udělali vy na mém místě?