„Tvoje rodiče nám nikdy nepomáhají!“ — Když slova zabolí víc než nedostatek peněz

„To je přece jasné, že kdyby nebylo našich, tak bychom tu hypotéku nikdy neutáhli,“ prohlásil Petr s úsměvem, zatímco jeho maminka rozlévala kávu do hrníčků s modrými puntíky. Seděla jsem u stolu v jejich panelákovém bytě na Jižním Městě a cítila, jak mi hoří tváře. Moje máma by si nikdy nemohla dovolit nám poslat deset tisíc na novou pračku. Ale vždycky přinesla domácí bábovku, když přišla hlídat děti, protože jsme s Petrem oba chodili na směny.

Petrův táta se zasmál: „No jo, my jsme holt ti sponzoři.“ Všichni se smáli. Jen já ne. V tu chvíli jsem měla pocit, že se propadnu hanbou. V hlavě mi běželo: Co by na to řekla moje máma? Co by řekl táta, který celý život dře v dílně a nikdy si nestěžuje?

Cestou domů jsem mlčela. Petr si toho nevšiml. „Hele, zítra bychom mohli zajít do Ikey, naši říkali, že nám přispějí na tu novou skříň.“

„A moji rodiče?“ vyhrkla jsem najednou ostřeji, než jsem chtěla. „Ti nám taky pomáhají, jen jinak.“

Petr se zarazil: „No jo, ale víš jak to myslím. Peníze jsou prostě potřeba.“

„A co čas? Co láska? Co to, že máma přijede na kole přes půl města jen proto, aby pohlídala děti, když máme oba noční?“

Petr pokrčil rameny: „To je hezký, ale za to si nic nekoupíš.“

V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Místo toho jsem se rozplakala. Doma jsem se zavřela v ložnici a slyšela, jak Petr volá jeho mámě: „Hele, Lucka je nějaká přecitlivělá.“

Druhý den ráno jsem šla s dětmi k mým rodičům. Máma mi otevřela v zástěře a hned mě objala. „Co se děje?“ zeptala se tiše.

„Petr říká, že nám pomáhají jen jeho rodiče,“ vyhrkla jsem a slzy mi tekly po tvářích.

Máma mě pohladila po vlasech: „My nemáme peníze, Lucko. Ale snažíme se být tu pro vás. Vždycky.“

Táta seděl v kuchyni a četl noviny. Když slyšel náš rozhovor, položil je na stůl. „Víš, holka,“ řekl pomalu, „peníze jsou fajn. Ale když jsi byla malá a měla horečku, seděl jsem u tebe celou noc. To je taky pomoc.“

Ten den jsem si uvědomila, jak moc pro mě znamenají drobnosti – teplý čaj od mámy, tátovo tiché objetí, jejich ochota kdykoliv přijet.

Večer jsem to chtěla s Petrem probrat. Seděli jsme u stolu a já mu řekla: „Víš, tvoji rodiče nám pomáhají penězi. Ale moji rodiče nám dávají čas a lásku. To není míň.“

Petr si povzdechl: „Já vím… Jenže když přijde složenka na plyn…“

„A když přijde únava? Když už nemůžu dál a máma přijede a vezme děti ven? To není pomoc?“

Petr mlčel. Pak řekl: „Možná jsem byl nespravedlivý.“

Jenže slova už byla venku. A já cítila, jak mezi námi roste zeď.

Začali jsme se hádat častěji. Petr byl podrážděný, já smutná. Děti to cítily. Jednou večer přišla dcera Anička a šeptla mi do ucha: „Mami, proč jsi pořád smutná?“

Nevěděla jsem co říct.

Jednoho dne přišla moje máma s nápadem: „Co kdybychom udělali společný oběd? Všichni – i Petrovi rodiče.“

Souhlasila jsem s obavami.

V neděli jsme seděli u jednoho stolu v našem malém bytě v Modřanech. Moje máma přinesla domácí svíčkovou a Petrova maminka dort z cukrárny. Bylo to rozpačité.

Po jídle začal Petrův táta mluvit o tom, jak je dnes těžké vyjít s penězi. Moje máma tiše řekla: „My nikdy moc neměli. Ale vždycky jsme chtěli být dětem nablízku.“

Petrova maminka kývla: „My zase máme víc času na práci než na hlídání.“

Najednou bylo jasné, že každý pomáhá tak, jak umí.

Po obědě jsme seděli s Petrem na balkoně. Mlčeli jsme dlouho.

Pak řekl: „Možná bych měl být vděčnější za to, co máme.“

Podívala jsem se na něj: „Já taky. Ale potřebuju vědět, že si vážíš i mojí rodiny.“

Petr mě vzal za ruku.

Od té doby jsme se snažili víc mluvit – nejen o penězích, ale i o tom ostatním.

Někdy mám ale pořád strach: Je možné překlenout propast mezi tím, co je vidět – a tím, co je cítit? Co je vlastně větší pomoc: peníze nebo čas? Co byste řekli vy?