Svatba mé sestry a babička v našem bytě: Když rodina znamená i břemeno

„Kláro, už zase jsi nechala hrnek na stole! Víš, že babička na to nemůže dosáhnout!“ křičela jsem přes kuchyň, zatímco jsem se snažila uklidit nepořádek po snídani. Klára se na mě jen otráveně podívala a zabouchla za sebou dveře do svého pokoje. V tu chvíli jsem si uvědomila, že od její svatby s Tomášem je u nás doma všechno jinak.

Bydlíme v malém bytě na pražském Žižkově. Táta odešel už před lety a máma dělá dvě práce, aby nás uživila. Když Klára oznámila, že se bude vdávat, byla jsem šťastná – aspoň někdo z nás měl štěstí. Jenže Tomášovi rodiče jsou z Moravy a nemají peníze nazbyt, takže mladí zůstali po svatbě u nás. A do toho všeho přišla babička.

Babička Marie byla vždycky silná žena. Po smrti dědy žila sama v paneláku na Proseku, ale když jí začaly selhávat nohy a několikrát upadla, rozhodli jsme se, že ji vezmeme k sobě. „Nebudu vám na obtíž,“ opakovala pořád dokola, ale já jsem cítila, jak se náš byt den ode dne zmenšuje.

Jednoho večera jsem seděla v kuchyni a poslouchala, jak se Klára s Tomášem hádají za zavřenými dveřmi. „Tvoje sestra si myslí, že může všechno řídit!“ syčel Tomáš. „A tvoje babička mi zabírá místo v koupelně!“ Klára mu odpovídala šeptem, ale slyšela jsem každé slovo. V tu chvíli jsem měla chuť utéct z domu a už se nikdy nevrátit.

Babička seděla v obýváku a dívala se na starý černobílý film. „Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se tiše. Usmála se na mě tím svým unaveným úsměvem. „Jen si říkám, jestli bych neměla jít zpátky domů,“ zašeptala. „Tady je tolik mladých lidí… Já už jen překážím.“

Zamrazilo mě. „Babičko, to není pravda!“ Ale věděla jsem, že to cítíme všichni. Každý den jsme kolem ní chodili po špičkách, abychom ji nerušili nebo nenaštvali. Máma byla pořád v práci a já měla pocit, že všechno drží pohromadě jen moje nervy.

Jednou večer přišla máma domů později než obvykle. Sedla si ke mně do kuchyně a nalila si sklenku vína. „Musíme něco udělat,“ řekla tiše. „Takhle to dál nejde.“ Podívala se na mě unavenýma očima. „Klára s Tomášem potřebují vlastní prostor. A babička…“ Nedopověděla to.

Druhý den ráno jsem našla babičku plakat v koupelně. „Promiň, že ti zabírám místo,“ vzlykala. Objala jsem ji a poprvé v životě jsem cítila opravdovou bezmoc. Chtěla jsem jí pomoct, ale nevěděla jsem jak.

Klára s Tomášem si začali hledat podnájem, ale v Praze je všechno drahé a oni neměli našetřeno skoro nic. Máma navrhla, že prodáme babiččin byt na Proseku a peníze rozdělíme – něco pro mladé na kauci a něco na pečovatelku pro babičku. Jenže babička se toho bytu nechtěla vzdát.

„To je jediné místo, kde jsem byla šťastná,“ řekla mi jednou večer, když jsme spolu seděly u čaje. „Tady… tady mám jen pocit, že překážím.“

Začala jsem nenávidět náš byt, naše rodinné večeře i sama sebe za to, že nedokážu být lepší dcera ani vnučka. Každý den byl boj – o prostor, o klid, o kousek soukromí.

Jednou večer přišla Klára domů s pláčem. „Tomáš už to nevydrží,“ řekla mi mezi vzlyky. „Chce odejít… prý jsme všichni blázni.“ Objala jsem ji a poprvé jsme plakaly spolu.

Nakonec jsme babičku přesvědčili, aby souhlasila s pečovatelkou a prodali jsme její byt. Klára s Tomášem se odstěhovali do malého podnájmu na Vinohradech a já zůstala doma s mámou a babičkou.

Ale nic už nebylo jako dřív. Babička byla tišší než kdy dřív a já měla pocit, že jsme ji zradili. Máma byla pořád unavená a Klára se mi přestala svěřovat.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Je rodina opravdu to nejcennější, co máme? Nebo je to jen břemeno, které si předáváme z generace na generaci? Co byste udělali vy na mém místě?