Když tchyně zůstane: Příběh o nečekaném soužití a zlomených očekáváních

„Tak co si myslíš, že teď budeš dělat? Ležet tu a čekat, až se ti svět sám postaví k nohám?“ ozvalo se ode dveří. Hlas paní Jany, mé tchyně, byl ostrý jako břitva. Zvedla jsem k ní oči a cítila, jak se mi v krku svírá uzel. Byla jsem už měsíc upoutaná na lůžko po těžké operaci páteře a můj muž, Tomáš, odešel. Prostě jednoho dne sbalil kufr a zmizel. Nezvedal telefon, nepsal. Jen vzkaz na lednici: „Promiň, už to nezvládám.“

Nikdy jsem netoužila po velkých gestech. Když jsme s Tomášem plánovali svatbu, chtěla jsem malý obřad na radnici a oběd v hospodě U Tří růží. On ale trval na hostině v hotelu International, s kapelou a ohňostrojem. Tři roky jsme šetřili, já z platu účetní v malé firmě, on jako realitní makléř s proměnlivými příjmy. Nakonec jsme se vzali, koupili byt v paneláku na Proseku a já si myslela, že teď už bude klid.

Jenže nebyl. Tomáš byl pořád pryč – prohlídky bytů, schůzky s klienty, večery s kolegy v baru. Já zatím doma skládala účty a přemýšlela, jestli nám to všechno stálo za to. Pak přišla nehoda – uklouzla jsem na schodech v práci a zlomila si dva obratle. Operace byla složitá, rehabilitace ještě horší. A právě tehdy Tomáš zmizel.

Zůstala jsem sama v bytě plném jeho věcí a prázdných slibů. První dny jsem jen ležela a brečela. Pak se u dveří objevila paní Jana – jeho matka. Přinesla tašku s jídlem a řekla: „Nebudu tě tu nechávat samotnou.“

Zpočátku jsem byla vděčná. Vařila mi polévky, pomáhala mi do sprchy, měnila povlečení. Ale brzy se začaly objevovat drobné poznámky: „Kdybys byla silnější, Tomáš by neodešel.“ „Moje generace by tohle nikdy nedopustila.“ „Musíš se snažit víc.“

Jednou večer jsem slyšela, jak telefonuje s kamarádkou: „No jo, ta naše Hanka by to zvládla líp než tahle její snacha. Ale co naděláš, krev není voda.“

Začala jsem se dusit vlastní bezmocí. Chtěla jsem jí poděkovat za pomoc, ale zároveň jsem cítila vztek – proč já musím být ta slabá? Proč ona čeká vděk za něco, co by snad měla dělat z lásky k synovi? Nebo ke mně?

Jednoho rána mi přinesla snídani a posadila se ke mně na postel. „Víš, Lucko,“ začala opatrně, „já chápu, že to máš těžké. Ale taky bys mohla být trochu milejší. Dělám pro tebe první poslední.“

Podívala jsem se jí do očí a poprvé za celou dobu řekla nahlas to, co mě pálilo uvnitř: „Já vím, že mi pomáháte. Ale někdy mám pocit, že mi tím jen připomínáte, jak moc jsem selhala.“

Chvíli bylo ticho. Pak vstala a bez slova odešla do kuchyně.

Další dny byly napjaté. Jana byla odměřená, mluvila jen nezbytně nutně. Já se snažila aspoň trochu hýbat, abych jí ulevila od práce – ale bolest byla silná a únava ještě větší.

Jednoho odpoledne přišla moje maminka. Sedla si ke mně a pohladila mě po vlasech: „Lucko, musíš myslet hlavně na sebe. Tchyně ti pomáhá po svém – ale ty máš právo cítit se špatně.“

Večer jsem našla odvahu a šla za Janou do kuchyně. „Paní Jano… já vím, že to pro vás není lehké. Ale já taky nevím, jak dál.“

Zvedla oči od dřezu a poprvé jsem v nich zahlédla něco jiného než výčitku – snad únavu nebo smutek? „Víš,“ řekla tiše, „já taky nevím. Tomáš byl vždycky slaboch. Myslela jsem si, že když tě opustil, aspoň já budu ta silná… Ale někdy mám pocit, že už nemám sílu ani sama pro sebe.“

Seděly jsme tam dlouho mlčky. Poprvé jsme byly dvě ženy zlomené stejným mužem – každá jinak.

Čas plynul. Pomalu jsem se začala zvedat z postele – nejdřív pár kroků po bytě, pak ven na balkon. Jana mi dál vařila čaj a občas přinesla koláč z pekárny na rohu. Už jsme si tolik nevyčítaly.

Jednoho dne přišel dopis od Tomáše – krátký mail: „Omlouvám se za všechno. Potřebuju čas.“ Neodpověděla jsem.

Začala jsem chodit na rehabilitace sama a Jana se vrátila domů do svého bytu na Žižkově. Občas si zavoláme nebo napíšeme zprávu.

Dnes už zase chodím do práce a snažím se žít dál. Ale někdy večer přemýšlím: Proč je tak těžké být vděčný za pomoc, když je podmíněná očekáváním? A proč nás nejvíc zraňují právě ti, od kterých čekáme oporu?