Když jsem potkal Kláru: Krize v polovině života

„Kde jsi byl tak dlouho?“ ozvalo se z kuchyně, sotva jsem za sebou zavřel dveře. Lída stála u dřezu, ruce ponořené ve vodě, a ani se na mě nepodívala. Vzduch byl těžký, jako by se v něm vznášelo něco nevyřčeného. „Zdržel jsem se v práci,“ odpověděl jsem tiše, ale sám jsem věděl, že to není celá pravda.

Ten den jsem totiž nešel hned domů. Seděl jsem v kavárně na rohu s Klárou, novou kolegyní z oddělení. Je jí osmačtyřicet, jen o pár let mladší než Lída, ale vedle ní jsem se cítil… jinak. Jako bych znovu ožil. Smála se mým vtipům, dívala se mi do očí a já měl pocit, že mě opravdu slyší. Ne jako doma, kde už roky slyším jen „nezapomeň koupit mléko“ nebo „oprav tu kapající baterii“.

„Karel, slyšíš mě vůbec?“ Lída mi mávala utěrkou před obličejem. „Promiň,“ zamumlal jsem a šel si pověsit kabát. V hlavě mi pořád zněl Klářin smích a její slova: „Někdy mám pocit, že život začíná až teď.“

Doma bylo všechno stejné jako vždycky. Syn Martin seděl u počítače a dcera Anička si v pokoji pouštěla hudbu tak nahlas, že se třásly stěny. Jen já jsem byl jiný. Něco ve mně se hnulo a už to nešlo zastavit.

Další dny jsem se přistihl, že se těším do práce. Ne kvůli tabulkám a poradám, ale kvůli Kláře. Každý den jsme spolu chodili na oběd, povídali si o všem možném – o dětech, o snech, které jsme kdysi měli, o tom, jak je těžké najít v životě smysl. Jednou mi položila ruku na rameno a já cítil elektrický proud až do konečků prstů.

Začal jsem být doma podrážděný. Lída si toho všimla. „Co se děje? Máš nějaké starosti?“ ptala se jednou večer, když jsme seděli u televize. „Ne, nic,“ zalhal jsem a díval se stranou. Pravda byla taková, že jsem měl pocit, že žiju dva životy – jeden doma a druhý v práci s Klárou.

Jednoho dne mě Klára pozvala na víkendovou výstavu do Prahy. „Pojďme si udělat hezký den,“ navrhla s úsměvem. Doma jsem zalhal, že jedu na služební cestu. Lída mi nevěřila, ale neptala se dál.

V Praze jsme se procházeli po nábřeží, smáli se a já měl pocit, že je mi dvacet. Večer jsme skončili v malém bistru u Karlova mostu. Klára mě vzala za ruku a podívala se mi do očí: „Karle, co vlastně chceš? Jsi šťastný?“

Nevěděl jsem, co odpovědět. Chtěl jsem být šťastný – ale za jakou cenu? Měl jsem opustit rodinu kvůli pocitu zamilovanosti? Nebo zůstat a dál žít život podle zaběhnutých kolejí?

Po návratu domů bylo všechno ještě horší. Lída byla odtažitá a děti si mě skoro nevšímaly. Jednou večer mě Lída zastavila na chodbě: „Karle, já vím, že něco není v pořádku. Je v tom někdo jiný?“

Mlčel jsem. Neuměl jsem lhát do očí ženě, která mi byla oporou přes dvacet let. „Já… nevím,“ vypravil jsem ze sebe nakonec.

Lída se rozplakala. „Proč? Copak už pro tebe nic neznamenám?“

Chtěl jsem ji obejmout, ale ona ucukla. „Víš co? Běž za ní! Ale nezapomeň, že tady máš rodinu!“

Celou noc jsem nespal. Přemýšlel jsem o tom, co vlastně chci. Klára byla jako svěží vítr po letech dusna – ale co když je to jen iluze? Co když za pár měsíců zjistím, že všechno bylo jen útěk před nudou?

Ráno jsem šel do práce s těžkým srdcem. Klára mě čekala u výtahu. „Tak co jsi rozhodl?“ zeptala se tiše.

„Nevím,“ přiznal jsem upřímně. „Nechci nikomu ublížit.“

Klára sklopila oči: „Já taky ne.“

Doma mě čekalo ticho a studená večeře na stole. Děti byly zavřené ve svých pokojích a Lída seděla na balkoně s cigaretou – poprvé po letech.

Sedl jsem si vedle ní. Mlčeli jsme dlouho.

„Karle,“ řekla nakonec tiše, „jestli chceš odejít, řekni to rovnou.“

Podíval jsem se jí do očí a poprvé za dlouhou dobu viděl tu ženu, kterou jsem kdysi miloval.

Nevím, jak tohle všechno dopadne. Možná odejdu za Klárou a zjistím, že štěstí je jen přelud. Možná zůstanu a pokusím se znovu najít cestu k Lídě.

Ale ptám se vás – má cenu zahodit celý život kvůli krátkému záblesku štěstí? Nebo je lepší bojovat za to, co jsme budovali roky? Co byste udělali vy na mém místě?